ZMRZLINA ŠTARNOV  |   NAFTA ŠTARNOV  |   VEJCE ŠTARNOV  |   MAKRELA ŠTARNOV  |   MYSLIVOST a LOVECTVÍ
Diskuze Nástěnka Články Fotky Videa Odkazy Kalendář Inzerce E-shop
Získat aplikaci Adobe Flash Player
Získat aplikaci Adobe Flash Player

Vyhledávání



Přihlášení

Nejlepší fotografie

Nejlepší video

Fotografie

Nejsilnější trofeje roku

NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2012
NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2013
NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2014
NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2015
NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2016
NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2017
Jelen lesní
bodová hodnota: 220 CIC
váha: 185 kg
věk: 9 let
dnešní hostův úlovek
dnešní hostův úlovek
vloženo: 19.11.2017 17:05
autor: Jan Pavlík

Srnec obecný
bodová hodnota: 90 CIC
váha: 16 kg
věk: 5 let
Letošní čtvrtý srnec
Letošní čtvrtý srnec
vloženo: 30.7.2017 21:01
autor: Zbyněk Oliva

Daněk evropský
bodová hodnota: 203 CIC
Daněk
Daněk
vloženo: 16.2.2017 08:22
autor: Michal / admin /

Prase divoké
bodová hodnota: 115 CIC
věk: 8 let
Životný kanec
Životný kanec
vloženo: 9.11.2017 20:48
autor: Miroslav Kandráč

Muflon
bodová hodnota: 242 CIC
váha: 43 kg
věk: 7 let
muflon
muflon
vloženo: 19.10.2017 07:56
autor: Jan Pavlík

Nejlepší naháňky roku

NEJLEPŠÍ NAHÁŇKY 2015
NEJLEPŠÍ NAHÁŇKY 2016
NEJLEPŠÍ NAHÁŇKY 2017
Ms Výhledy Markvarec
Ms Výhledy Markvarec
počet kusů: 31
vloženo: 10.11.2017 23:14
autor: Martin Keil

Naháňka 2017
Naháňka 2017
počet kusů: 24
vloženo: 8.11.2017 14:05
autor: Venca Rott

Dnešní sečení kukuřice
Dnešní sečení kukuřice
počet kusů: 14
vloženo: 25.9.2017 22:14
autor: Jan Čechtický

Společná naháňka v revíru Zdechovice
Společná naháňka v revíru Zdechovice
počet kusů: 9
vloženo: 11.11.2017 21:06
autor: frankl

sobotní norování
sobotní norování
počet kusů: 8
vloženo: 22.1.2017 17:49
autor: Václav Šantora

Statistika

  • 159851 fotek (11 dnes)
  • 6065 videí (0 dnes)
  • 319 odkazů (0 dnes)
  • 3237 inzerátů (3 dnes)
  • 336 diskuzí (0 dnes)
  • 530277 komentářů fotek (15 dnes)
  • 12490 komentářů videí (0 dnes)
  • 2291152 hlasování fotek (245 dnes)
  • 49144 hlasování videí (8 dnes)
  • 29980 registrovaných uživatelů
    1 dnes nových, 46 online

Fotograf měsíce

  1. Děda z lesa (1423 hlasů)
  2. Josef Vršan (1195 hlasů)
  3. Jiří Netík (1148 hlasů)
  4. Jaroslav Vlosovský (824 hlasů)
  5. Jindřiška Padalíková (762 hlasů)
  6. Paní z hájovny (610 hlasů)
  7. Miroslav Franěk (373 hlasů)
  8. marie stanikova (336 hlasů)
  9. Míja (288 hlasů)
  10. Pavel Spenner (255 hlasů)

Připomínky a názory

Články

JELEN NA PET FLAŠKU

Zažil a napsal Rostislav Matoušek
Mým přáním a dávným snem bylo vydat se na lov jelena do Rumunských Karpat. Měl jsem pozitivní zkušenosti z návštěvy rumunských hor z mladosti i určitou nostalgii. Důvodem bylo, že můj pradědeček skončil svůj život v Rakousko – Uherském Sedmihradsku za První světové války. Speciálně mne lákala tajemná součást Rumunska, a to Bukovina. Toto území bylo součásti Rakouska od roku 1775 do roku 1918, kde zaváděl moderní formy lesního hospodářství profesor Oplt. Po mnoha pokusech se mi podařilo vyřídit povolení pro lov jelenů v říji pro tři osoby. Těsně před odjezdem se situace začala komplikovat. Nejprve jednomu z kamarádu objevili závažné onemocnění a druhému kamarádovi těžce onemocněl tchán, o kterého pečoval. Nakonec jsem tedy jel sám s kamarádem Petrem, který mi dělal doprovod a s věrným čtyřnohým přítelem hrubosrstým jezevčíkem Gastonem. A tak jsme 22. září 2015 vyrazili na cestu s pevnou vírou, že Oktavia Combi, které se blížilo 500 000 najetých kilometrů, vydrží. Předpokládali jsme, že nás čekají špatné cesty a možná i obtížné životní podmínky, tak jsme do ruksaku přibalili i něco trvanlivé a tekuté potravy.
Vzhledem k tomu, že nás čekalo necelých 1000 km, tak jsme cestu rozvrhli na dvě etapy. Ve středu jsme odjeli 300 km na Slovensko – Maďarskou hranicí, kde jsme využili možnost přespat u mého dlouholetého kamaráda Josefa, lesníka v důchodu. Časně ráno jsme vyrazili po trase : hraniční přechod Král – Miškolc – Satu Mare- Baja Mare – Dej- Bistrida – Moldavesc – Franzin – Stupiciam. Maďarsko jsme projeli velmi rychle, protože jsme jeli 75% po dálnici, která navíc vzhledem k blokádě Ruska zela prázdnotou. Šengenská hranice nás přijala přívětivě. Rumunští celníci nám zkontrolovali zbraně. Naše pasy a očkovací průkaz přelétli zrakem - a za 30 minut jsme pokračovali v cestě. Rumunsko nás překvapilo mile, a to vynikající kvalitou cest první třídy - a nemile tím, že města jsou neskutečně roztrhaná, takže jedete stále po městě nebo vesnici. Udržet průměrnou rychlost 50 – 60 km/h bylo nemožné, protože malá vesnice byla dlouhá 5 km a velká 15 kilometrů. Napřed jsme projeli zbytek Uherské nížiny a postupně jsme překonávali jednotlivé hřebeny Karpat. Připadalo mě to, jako by cesta na Donovalech zamířila na hřeben Nízkých Tater a po hřebeni pokračovala až pod Královu Hoľu. Všude okolo nás se střídaly překrásné lesy a čisté vypasené louky s vesničkami a městečky v údolí. V čase, kdy jsme začali klesat do údolí Bukoviny, jsme telefonovali na místo pobytu a oznámili, že už jsme na blízku. Dostali jsme informaci, že nás bude čekat šedá dodávka před policií. Hledali jsme budovu policie, ale zatím to bylo policejní auto, které za křižovatkou měřilo rychlost. S vrchním lovčím to však byla těžká domluva, protože on ovládal tak 3 německá slova a mých 200 rumunských slov ne vždy stačilo. Pochopili jsme však, že ho máme následovat do doliny. Po dalších 20 km, kdy se cesta postupně zužovala a zhoršovala a také přibývalo koňských spřežení a také krav, které se vracely z pastvy domů i ležících psů a pasoucích se ovcí. Když se cesta změnila na štěrkovou a okolo nás byl jen les, tak se s posledními paprsky ten les rozestoupil a na louce pod lesem se vynořila chata. Hospodyně nás čekala s večeří, jako kdy by nás mělo přijet deset. Gaston se po 600 kilometrech sám rád proběhl a my jsme se ubytovali v útulném pokoji s vyhřátými kachlovými kamny, ale táhlo nás to ven. Na terase jsme do tmy natahovali uši a čekali na ten božský zvuk, troubení říjných jelenů. Bohužel v lese bylo ticho jako v hrobě, jen občas sem tam přejelo auto a k našemu překvapení i autobus. V lese autobus - to nám vrtalo hlavou. Dozvěděli jsme se, že 4 – 5 km nad námi je uranový důl a autobus veze horníky na noční směnu. Do půl jedenácté jsme se troubení nedočkali, a tak jsme s obavami uléhali do postele. Usnuli jsme velmi rychle. Únava z dvanáctihodinové jízdy udělala své. Když ve 4:15 zvonil mobil, tak se nám velmi těžce otevíraly oči. Nezbývalo než rychle protřít oči, vykonat hygienu, vyvenčit psa a nakrmit ho a pak v 5 hodin jsme už čekali před chatou na doprovod. Ten přijel přesně a nebyl jeden, ale dva. Jednoho jsem typoval na lesníka a druhého na dřevorubce nebo ovčáka. Autem jsme zamířili nazpět do městečka a do boční doliny, pak asi po 20 metrech jsme zastavili na dřevo-skladě. Natahovali jsme uši, ale všude klid a ticho jako v hrobě, jenom z ranního šera se začaly rýsovat prudké svahy a hřebeny a Karpat. Začali jsme stoupat strmou svážnicí. Rumuni šlapali jako srnky a nemít za sebou čtvrtkařskou sportovní kariéru a Petr tisíce kilometrů doprovodů a pochůzek po lese měli bychom co dělat, abychom jim stačili. I tak nám pot stékal po zádech. Občas jsme zastavili a naslouchali, ale nic, kromě nějakého ptačího pípnutí. Po 400- 500 výškových metrech jsme se dostali asi tak ke dvaceti hektarové kombinaci holorubu a zmlazení. Krok za krokem jsme to překonávali, až jsme se dostali na polovinu, kde jen vlákna vlny na bodlácích svědčily o tom, že se zde intenzivně pásly ovce. Ovčák zmizel a asi za půl hodině jsme ho viděli stoupat zmlazením v boční dolině. Slunce šplhalo na hřeben a my jsme začali sestupovat zpět do doliny. Sestup byl velmi náročný a až nyní jsme viděli, jak prudkým svahem jsme vystoupali nahoru. Kochali jsme se překrásnou bučinou s příměsí rovných ztepilých jedlí. Mohutný bukový a jedlový porost ukazoval na to, že zvěře tu až tak moc nebude. Když jsme dorazili na dřevosklad a uviděli mohutnou kazatelnu a krmeliště zakrmené jablky a kukuřicí na divočáky. S rumunským doprovodem jsme rozebrali situaci. Dosti solidně mluvil německy a vysvětloval nám, že v této dolině by se mělo pohybovat čtyři až pět jelenů, ale že říje nezačala, což nás překvapovalo, protože už bylo 24. září. Po příchodu na chatu nás čekala mohutná snídaně, či spíše oběd. Už jsme se viděli v posteli, ale napřed ještě vyběhat Gastona, který sice vrtěl ocasem, ale jeho smutné oči říkaly: To máte za to, že jste mne nechali na chatě. Nic jste neviděli. V podvečer nás čekali další dva členové doprovodu - tentokrát oba zkušení lesníci. Jeli jsme do doliny, která byla kousek od naší chaty za kopcem. Opět jsme stoupali do prudkého svahu, tentokrát na východ. Tady to vypadalo nadějněji. Potkávali jsme se s pobytovými znaky zvěře (např. stopy, kaliště). Na hřebenu, když se pod námi objevila velká mlazina, tak se zdálo, že pod námi zapraskala větvička. Odjistil jsem a posunul se, abych měl pod kontrolou svážnicí, ale byl to planý poplach. Ticho, ticho, žádné troubení. Za postupujícího šera sestupujeme do doliny a poslední kilometry šlapeme už za tmy korytem bystřiny. Chvilková nepozornost a špatné šlápnutí na podélně ležící větev a už padám. Napřed náraz na kostrč a následně úder pažbou do týlu, až se mě zajiskřilo před očima. Naštěstí já i puška jsme byli vpořádku, jen kloubovým vazům v levém koleně přibyla dvě další bolavá místa. Při bohaté večeři a vynikajícím rumunském vínu rozebíráme s Petrem situaci a jdeme spát s tím, že máme ještě 8 dnů lovu. Petr se rozhoduje, že dvě tak náročné vycházky mu stačí a na pátek na ráno si plánuje volno. Tak se ráno budím do rozpršeného rána, venčím psa a chystám se sám. Doprovod doráží načas, tentokrát jeden, ale zas nový. Konverzujeme německo – anglicko - rumunsky . Čekáme, zda se počasí neumoudří. Po hodině to vzdáváme, protože ne, že by přestalo pršet, ale začalo lít. Potůček pod chatou se rychle měnil na bystřinu a pak bublající říčku. Zalézám pod peřinu. Asi nás rumunský Hubert a Diana ještě nepřijali. Prší až do odpoledne. Když přišel další doprovod včetně hlavního lovčího, tak ještě padají poslední kapky. Vyrážíme ještě pro jednoho lesníka a po cestě zastavujeme u dřevorubců a ovčáků. A po vesnicí a doprovod se vyptává na říjí. Podle mávání rukou do všech světových stran by tu mělo být jelenu jak máků. Stoupáme dolinou a míjíme vybydlené obrovské ubytovny. Ptám se co tu je? Dostávám odpověď, že nad námi je další uranový důl a tady v horách bydlely stovky a možná i tisíce horníků. Po několika zatáčkách se nám otevírá depresívní pohled na hrůzu uranového dolu v likvidaci. Rozervané svahy těžbou, polorozbořené zbytky obrovských drtičů rudy a odkalovacích nádrží. Jediná funkční budova je obrovská trafostanice a uprostřed stojí umělecké dílo socha Stela, která se vypíná do výšky 20 metrů. Lesník bydlí v budově, která mohla být nějakou dílnou nebo opravnou. Vrchní lovčí naštěstí zůstává v autě, protože to bychom byli opravdu jako procesí.
Stoupáme po široké lesní cestě na hřeben, cestu lemují stoleté buky a jedle. Půda a mech jsou napité vodou. Dlouho se nic neděje. Když vyjdeme na hřeben, tak převyšujeme nad mořem asi 2 kilometry. Najednou zaslechneme zamrmlání. Ztuhneme. Dalekohledy propícháváme svah pod námi. Zahlédnu pohyb. Tak 100 metrů pod námi jde jelen. Začíná mně tlouct srdce. Prohlížím si jeho pohyb přes puškohled. Asi 100 metrů po vrstevnici se objevuje slabý šesterák, asi druhá hlava. S větrníkem při zemi mizí v bukovém zmlazení. Tak konečně jelen! Zatím, co si očima vyměňujeme s doprovodem poznatky, tak se v protisvahu ozývá také jelen. Podle hlasu to bude jiná liga. Doprovod se rychle rozhoduje, že vyrážíme za ním. Jednoduše se to řekne, ale sestupte tak 400 výškových metrů svahu, a to co nejrychleji a nejtiššeji. Lesník sestupuje jak kamzík. Přes bolest kolena, naražený zadek a hlavu ze včerejška se snažím i já. Za deset či patnáct minut jsme v dolině, v bystřině, která má zároveň i funkci cesty. Čekáme. Jelen se ozve tak 200 až 250 výškových metrů nad námi a postupuje směrem do doliny. My postupujeme směrem k němu, ale musíme si dávat pozor na vítr, který se točí. Proti nám hraje i blížící se tma. Dostáváme se k jelenovi tak na 100- 150 metrů, ale noc s temným dešťovými mraky je černá, jak kafe. Čekáme, jestli se nestane zázrak. Nestane a tak sestupujeme do doliny, ale nálada se nám zvedla. Viděli jsme a slyšeli jelena. V nohách cítíme prudký výstup, ale i sešup, ale v dobré náladě přicházíme na chatu. V jídelně je nachystáno, jak na svatbu a kdybychom to všechno snědli, tak přibereme nejmíň deset kilo a do těch kopců nevylezeme. Tak vytahuji rumunsko-slovenský slovník a hledám, jak se řekne malé porce nebo alespoň málo. S pobavením zjišťuji, že málo se řekne rumunsky putin. Že by ruský president měl rumunské předky? Setkání s jeleny nám výrazně zvedlo náladu a do půlnoci to probíráme a přesvědčujeme se, že teď, když troubí, to bude brnkačka. Tak možná už zítra? Gaston se na nás dívá svýma šibalskýma jezevčíma očima. Břídilové, neumíte najít jelena, to já abych ho měl za chvíli. Po půlnoci začíná znovu pršet a s obavami uléháme. Co bude ráno? Ale po běhání hore, dole rychle únavou usínáme, a když zvoní mobil, tak se nám zdá, že jsme ulehli před chvíli. Rychle venčím Gastona a čekáme na terase. Dnes ráno dorazil na doprovod mladý inženýr Štefan. Je to plynulá angličtina a to je pro mne nejpříjemnější. Vyrážíme tentokrát dál do části Genea. Parkujeme Tojotu na dřevoskladu a vyrážíme po cestě, která vede potokem. Střídá se pod nohama granit a břidlice. Stoupání je tak 20% a tempo je vysoké. Štefan se chce do rozednění asi dostat na hřeben. Potok i les po nočním dešti byl plný vody. Asi po třech kilometrech zahýbáme do bystřiny a prudce stoupáme pod úhlem 40 stupňů. Po 2,5 km se dostáváme na něco, co velmi vzdáleně připomíná svážnicí. Prudkým tempem urážíme další dva kilometry. Odhaduji, že jsme v nadmořské výšce tak 1300 až 1350 kilometrů. V ranním šeru, které se mísí s vodním oparem se nám otevírá pohled na sedlo, ve kterém je tak 50 hektaru holorubu, který navazuje na 30-40 hektaru bukového zmlazení, u kterého prorůstaly 20-30leté smrky a jedle. S prvním paprskem se začali ozývat dva jeleni. Jeden z nich se ozýval na hřebeni a druhý v dolině před námi. Štefan se rozhodl pro jelena v dolině, protože jsme mohli pokračovat po svažnicí, která po vrstevnici kopírovala dolinu. Rozhodl se, že bude jelena vábit, tak sahá do batohu - a zjišťuje, že roh zapomněl doma. Operativně řeší situací tak, že vylévá vodu z půl litrové pet láhve rozřezává ji na polovinu a už se ozývá hlas hledajícího jelena. Jelen z doliny odpovídá, tak se vydáváme za ním. Postupujeme a tušíme, že se nachází tak 200 metrů pod námi. Usilovně prohlížím dolinu dalekohledem, ale nedaří se mi v hustém porostu nic objevit. Po dalším zavábení se jelen ozývá ve větší vzdálenosti a navíc se začíná točit vítr. Štefan mně posílá dopředu a pokračuje s vábením. Postupuji ještě dalších 300 metrů a slyším pod sebou mrmlání jelena a tlučení do stromků. Náhle mně zradí prudký poryv větrů z hřebenů. Nečekaně pode mnou, tak na 150 metrů vyráží dvě laně a z jelena zahlédnu pouze jeden paroh a je klid. Chvílí čekám a dalekohledem prohlížím dolinu. Po nějakém čase se vracím ke Štefanovi. Vracíme se nazpět ke holorubu a Štefan znovu zavábí. Po chvíli se ozve jelen na hřebeni. Dostávám pokyn, abych se připravil. Jelen zatroubil na kraji lesa, někde na hranici s holorubem. Můj doprovod Štefan tvrdí, že jelena vidí na okraji lesa. Po podrobném prohledávání lesa i já vidím hlavu jelena desateráka mezi haluzemi několika zalámaných smrčků na horní hranici lesa. Štefan mně dává pokyn ke střelbě. Jestli chci, tak ať střílím. Pokouším se na jelena podívat přes puškohled, ale zamířit pod úhlem 70-80 stupňů na kousek krku na vzdálenost 200 metrů je nemožné. Štefan rozhoduje, že se pokusíme dostat blíž. Po čtyřech, jak kamzicí, popolezeme tak 50-70 metrů a Štefan zas vábí, ale jelen neodpovídá. K našemu překvapení se ozve, podle hlasu, silný jelen za námi. Je někde ve svahu ve zmlazení, tak ve vzdálenosti 300, 400 až 600 metrů, těžko odhadnou. Reaguje však na Štefanovou troubení a blíží se k nám po větru. Rychle se rozhodujeme. Štefan zůstává na místě a vábí. Já postupuju holorubem a opatrně se proplétám maliním, ostružiním a mladými sazenicemi buků a smrčků. Jelen pravidelně troubí a reaguje na Štefanovo vábení. Když se dostanu asi na 100 metrů od konce paseky a začátku zmlazení, jelen se najednou zmlkne. Čučím na bobku v díře po vývratu a hledím na bránu zmlazení, zda se jelen nevylomí na paseku. Dlouho nic a potom se jelen ozve a pochopím, že si to rozmyslel a vrací se. Vyrážím za ním do bukovo-smrkového zmlazení. Postup je hodně náročný, hledám cestičky po zvěři, abych nedělal hluk. V můj prospěch hraje to, že se jelen pravidelně ozývá a že se stále pohybuje proti větru. Vzdálenost od jelena se nemění, akorát jelen opustil vrstevnici a začal se pohybovat směrem ke hřebenu. Postupuji za ním velmi opatrně, protože ke hřebenu se mění vítr a stáčí se od hřebenu směrem do doliny, a proto zpomaluji, abych se nedostal nad jelena a vítr mě nezradil. Dostávám se na relativně ostrý a kamenitý hřeben. Najednou za hřebenem na opačné straně zahlédnu pohybujícího jelena, na kterého jsem se pokoušel zamířit již před hodinou. Naštěstí jsme se před pár sekundami minuli a já jsem ho nezradil a tak nezradil našeho troubícího jelena. Asi po 300 metrech plížení po hřebeni končí po mé levé ruce zmlazením a za mladým porostem začíná starý les se 100 až 150letými buky, jedlemi smrky s krásným mechovo-jehličnatým porostem. Začínám se pomalu šikmo tímto vysokým lesem spouštět po svahu k jelenovi, který se každých 10 minut zareaguje na Štefanovo troubení, tak že mám možnost se orientovat. Pomalu postupuji ve starém lese je přítmí, které ještě umocňuje vodní pára, protože po předchozích deštích se pařilo velmi. Najednou zatroubí jelen - a je to velmi blízko, odhaduji do 100 metrů. Okamžitě sedám na zem a očima dalekohledem lustruji svah šikmo pod sebou. Říkám si, tady někde musí být a nemusí být sám. Od vypětí ani nedýchám. Najednou se něco pohne - a to co jsem si myslel, že jsou kmínky mladých buků, jsou běhy a mezi haluzemi se pohnuly majestátní parohy. Impozantní zvíře, majestátní král Rumunských Karpat. V jemném vodním oparu a přítmí pralesa se mně jelen zdá obrovský s mohutným parožím, pomyslím si, možná bude i zlatý. Budu mít vůbec na zaplacení? - bleskne mi hlavou. Další zatroubení využiji k tomu, abych se po zadku přisunul tak 5 až 8 metru za mohutný buk a čtu jelena. Mám výhodu, protože vítr jde dolním svahem od jelena do doliny. Jasně to vidím na páře, která jde od jelenova svíráku. Ano, je to velmi dobrý kus, délka i rozloha paroží je kapitální, ale zdá se mně, že hmota není až tak hrozná. Rozhodnuto, když se jelen postaví na bok, budu střílet. Jelen stojí šikmo dolu svahem a část komory a krku mu kryjí nějaké haluze. Čekám, na takového jelena nebudu riskovat. Najednou se jelenovi něco nelíbí a vytáčí se proti hřebenu a udělá pár kroků po chodníku, svírák u země a snaží se chytit vítr. Stále se mu něco nelíbí, vytáčí se ke mně bokem a zvedá hlavu. Kříž puškohledu se zastaví na lopatce - a pralesem třeskne rána. Jelen podskočí, prudce se otočí na vrstevnici a mizí. Ještě slyším zalámaní větví a pralesem se rozprostře ticho. Jak jsem byl klidný při výstřelu, tak teď se roztřesu. V hlavě se mi přehrává reakce jelena na nástřelu. Věřím svoji první staré kulovnici 8x57JS, která mne nikdy nezklamala a které jsem dal přednost před 308 W, když jsem zjistil, že budu asi lovit v hustém lese a ne na velkou vzdálenost. A hlavně na tuto mám puškohled, koupený ještě za socialismu, dovezený z Maďarska, který má oblé zorné pole, ve kterém vidím, když pušku hodím do ramene. Sedím za bukem, třesu se a červíček v hlavě hlodá. Co když jsi to zkazil? To snad ne. Terč to byl jak stodola a byl jsem od jelena maximálně 80 metrů. Nikdy jsem nekouřil, tak si nemohu dát doporučovanou cigaretu. Postupně se přestanu třást, a když uplyne asi 10 minut, vyrážím na nástřel. Trochu mně spadne brada, na nástřelu není žádná barva, jen silné zápory do mělké půdy. A zase červíček pochybností vrtá hlavou. Popojdu po vrstevnici asi 20 metrů a vidím na vzdálenost 30 metrů rezavě šedý flek. Je to jasné. Pod mohutnou jedli leží král Rumunských Karpat. Opakuje se situace z prvního pohledu. Je to kapitální jelen čtrnácterák. Pomyslím si, bude mít přes 200 bodů a hlavou mně běží, co si další dva roky budu muset odpustit, abych to zaplatil. Při podrobné prohlídce se uklidňuji, hmota v obvodech je trochu slabší. Bude to do190 bodů a tedy někde okolo dohodnutých 7 kilo hmotnosti trofeje. Rána sedla přesně na lopatku, ale neprorazila mohutné tělo, tak že jelen barvil jen posledních 5 metru. Krokuji vzdálenosti. Střílel jsem na 93 kroku a jelen odběhl 68 kroků. Halekám na Štefana a Petra. Usedám vedle jelena a znovu a znovu si pouštím film v hlavě o tom, jak se mě podařilo ulovit karpatského jelena. Po půl hodině se objeví zpocený Štefan a na Petra čekáme dalších 40 minut. Mé halekání se mu od štítů odrazilo a vylezl na jiný kopec. Následuje focení a natáčení. Podle pokynů Štefana jelena nevyvrhujeme, ale oddělujeme jen hlavu. Řez zakrýváme igelitem a pro jistotu u jelena necháváme vystřelenou nábojnici, abychom odplašili krkavce nebo snad i jiné dravce. Nakládám si hlavu s mohutným parožím na záda a začíná krkolomný sestup, tak 8 km dlouhý a 700 metrů výškový rozdíl klesání. Jelen se pěkně pronese a kromě toho se při krkolomném sestupování ozývají postranní vazy v levém koleni, na které jsem při přiskakování úplně zapomněl. Štefan telefonicky organizuje odvoz jelena, a tak v poslední třetině cesty jede proti nám horal s povozem a psem. Na dřevoskladu potkáváme další dva hajné. Jelena dvě třetiny cesty ze svahu přiblížili koněm a zbylou část pokračoval povozem. Jinak tito středně velcí koníci dělali v lese neskutečnou práci. Přibližovali stoleté buky, smrky a jedle tanečním krokem baletek, protože každý chybný krok by znamenal smrt nebo alespoň vážné zranění. Ani na cestách je vozkové nenechali odpočívat, protože veškeré přesuny absolvovali v poklusu. Zajímavé bylo vidět, jak na voze převáží 20 až 25 ovcí, které byly naskládané napříč na voze. Na chatě nás Gaston přivítal pohrdavým jezevčím pohledem. Jako by chtěl říct, tak se vám to podařilo - a proč jsem u toho nebyl? Následovalo focení a připíjení na lovu zdar. Štefan se omlouval, že trofej bude připravena na vážení až v pondělí, protože zítra, v neděli se žení jeho nejlepší kamarád. Máme času dost, tak si uděláme okružní jízdu po překrásně malovaných klášterech Moldavské Bukoviny. Nádherné církevní památky z 15. – 17. století jsou u nás málo známé. Kláštery v té době plnily trojjedinou funkci. Byly centrem náboženství, vzdělanosti a zároveň to byly pevnosti, do kterých se obyvatelé uchylovali před nájezdy Tatarů a Turků. Klášter Voronet, který byl v sousední dolině, je nazýván Sixtinskou kapli východu. Všude jsme potkávali příjemné a veselé lidi, kteří tvrdě pracovali na svých hospodářstvích a žijí v souladu s přírodou. V pondělí jsme se dočkali vybílené trofeje Okamžik pravdy nastal, váha ukázala hmotnost 6,76 kg a přibližně 185 bodů. Petr kroutil nosem na měření ocelovým pásmem, ale rozhodující byla hmotnost. Jelen při bodování na Moravě měl 189,52 CIC. Setrvali jsme v příjemné společnosti a jelena symbolicky zapili, protože na druhý den nás čekala 1000 km dlouhá cesta. Pro zpáteční cestu jsme, vzhledem k dostatku času, zvolili trasu podél ukrajinských hranic. Po překročení sedla ve výšce 1450 metrů nad mořem, kde jsme narazili už na první sníh, jsme se přehoupli do Sedmihradska a kopírovali tak bývalou československou hranici v Podkarpatské Rusi. Tady už byly lesy v horší kondici, také na nich bylo znát, že se v nich dlouhá léta pásla domácí zvířata. V Maďarsku jsme najeli na dálnici a pokračovali po ní až do Bratislavy. Z Rumunska jsme si odvezli nejen krásnou trofej, ale i nezapomenutelné lovecké zážitky i zážitky z překrásné přírody a setkání s úžasnými lidmi, kteří stále ještě žijí v sepětí s přírodou. Já věřím, že se tam určitě ještě vrátím.

vložil Jiří Wenzl 11.8.2016 01:14
FOTOGALERIE:

Komentáře:

27.11.2016 17:20 vložil Ondřej Utešil
Moc hezky napsane ! A krasny jelen ! Lovu ZDAR !!! :)
19.11.2016 11:02 vložil Jiří DOHNAL
Moc krásný příběh !! Lovu zdar.
31.8.2016 13:51 vložil Luděk Migdau
Parádní lovecký příběh a moc dobrý jelen! Lovu zdar
30.8.2016 21:57 vložil Jindřiška Padalíková
Lovu zdar! Krásně sepsaný příběh, jako bych tam byla s vámi. *****

Chcete-li napsat komentář k tomuto článku, musíte být přihlášeni.