ZMRZLINA ŠTARNOV  |   NAFTA ŠTARNOV  |   VEJCE ŠTARNOV  |   MAKRELA ŠTARNOV  |   MYSLIVOST a LOVECTVÍ
14 let s Vámi
Diskuze Nástěnka Články Fotky Videa Odkazy Kalendář Myslivecký obchůdek Inzerce
Vyhledávání


Přihlášení
Nejlepší fotografie
Fotografie
Fotografie desetiletí

úlovky (ČR, SR)

Jeleň
Jeleň
vloženo: 3.11.2019 23:11
autor: hubertushk

úlovky (svět)

tetrov hlucháň v Rusku
tetrov hlucháň v Rusku
vloženo: 27.1.2015 19:17
autor: mirojevo

trofeje

Životní srnec...
Životní srnec...
vloženo: 19.9.2016 11:23
autor: Jaroslav Davídek

zvěř v přírodě

Krovinorez
Krovinorez
vloženo: 6.5.2017 10:45
autor: Rastislav Rejko

zbraně

Trochu jiný tesák
Trochu jiný tesák
vloženo: 28.10.2019 21:35
autor: Karel Obrtál

fotopast

Že to byl bobr ?
Že to byl bobr ?
vloženo: 18.3.2017 15:17
autor: Jiří Netík

myslivecké umění

František Liebl
František Liebl
vloženo: 18.7.2020 11:55
autor: Zdeněk Auerswald
Statistika
  • 227428 fotek (3 dnes)
  • 7655 videí (0 dnes)
  • 331 odkazů (0 dnes)
  • 8217 inzerátů (0 dnes)
  • 294 diskuzí (0 dnes)
  • 736138 komentářů fotek (10 dnes)
  • 12734 komentářů videí (0 dnes)
  • 3232974 hlasování fotek (53 dnes)
  • 55474 hlasování videí (0 dnes)
  • 36642 registrovaných uživatelů
    0 dnes nových, 12 online

Připomínky a názory
Články

Štýrský brakýř

Štýrský hrubosrstý brakýř
I když se jedná o plemeno rakouské, bezesporu se o jeho vznik postarali i stoupenci české myslivosti. Štýrsko patřilo do rakousko–uherské monarchie, takže na počátku vzniku byl i „naším národním“ plemenem. Původní hannoverští brakýři, tehdy „sollingerského typu“, se do tamních alpských hor příliš nehodili, i když byli lovecky zdatní. Bylo potřeba lehčích a lépe osrstěných psů. Představa o dokonalém horském loveckém psu se zvětšovala, myslivci po něm požadovali výbornou orientaci v terénu, a chtěli hlasitějšího barváře, než jaké používali doposud. Potřebovali mít přehled o jeho pohybu na stopě. Tiše pracující psi na stopě byli od počátku vyřazováni z následného chovu.

Fotografie:



Bylo ho potřeba
I když se jedná o plemeno rakouské, bezesporu se o jeho vznik postarali i stoupenci české myslivosti. Štýrsko patřilo do rakousko–uherské monarchie, takže na počátku vzniku byl i „naším národním“ plemenem. Původní hannoverští brakýři, tehdy „sollingerského typu“, se do tamních alpských hor příliš nehodili, i když byli lovecky zdatní. Bylo potřeba lehčích a lépe osrstěných psů. Představa o dokonalém horském loveckém psu se zvětšovala, myslivci po něm požadovali výbornou orientaci v terénu, a chtěli hlasitějšího barváře, než jaké používali doposud. Potřebovali mít přehled o jeho pohybu na stopě. Tiše pracující psi na stopě byli od počátku vyřazováni z následného chovu.


Šlechtění nového plemene se kolem roku 1870 ujal průmyslník Karl Peintinger ve Vorderbergru ve Štýrsku, který do té doby využíval k lovu hannoverské barváře. Avšak cítil, že to do hor „není to pravé“. Měl jasnou představu, jaký typ psa chce, a připadalo mu možná poměrně snadné dojít k vysněnému cíli spojením dvou, v tu dobu již známých plemen. Jako první k chovu použil fenu hannoverského barváře jménem Hella I a psa istrijského hrubosrstého honiče balkánského původu. Po roce 1900 byl ještě přikřížen plavý bretaňský grifon. Některé zdroje hovoří i o přikřížení dalších plemen, ale jedná se o nepodložené domněnky, a i při pohledu na štýrského hrubosrstého brakýře asi dost nepravděpodobné.


Karl Peintinger tak postupně docílil psů, které opravdu považoval za nejlepší pro dané prostředí: pracovité, houževnaté, dostatečně tvrdé, s výborným čichem a orientací. Poměrně brzy se dostal jak k povahové, tak exteriérové vyrovnanosti odchovávaných jedinců. Po Hele I byla do chovu zařazena její dcera Holle a následovalo využití mnoha dalších hrubosrstých potomků.


V roce 1888 měl Karl Peintinger již 26 velmi vyrovnaných psů, se kterými sklízel úspěchy na výstavách. Podle této početné skupiny byl vypracován standard. K jeho oficiálnímu uznání došlo v roce 1890. Vedle Karla Peintingera se do chovu pustili také např. Georgie Washington, Otto Byloff a několik dalších nadšenců. A právě Otto Byloff byl ten, který po 1. světové válce plemeno doslova zachránil před vyhynutím. Do 1. světové války obliba štýrského hrubosrstého brakýře plynule stoupala a jeho budoucnost se zdála být jistá. Ovšem jako u většiny plemen dvě světové války jeho chov téměř zdecimovaly.



Jeho pojmenování není jediné
První název zněl: hrubosrstý štýrský vysokohorský honič. Ale většina kynologů o tomto psu hovořila jako o „peintingerovi“ nebo „peintingerové brace“. Pak už následovala nejrůznější pojmenování, bez ohledu na to, jak znělo ve standardu. I v dnešní době jej můžeme nalézt například jako: štýrský drsnosrstý brakýř, štýrský hrubosrstý honič, rakouský hrubosrstý honič, nebo také jen jako štýrský honič či štýrský brakýř. Říkalo – a říká se mu – i hovorově, a to „štajerák“.



Historie pokračuje následným vhodným chovem
Poměrně nedávno byl do chovu opět přikřížen istrijský hrubosrstý honič. A to byla správná cesta k oživení krve tohoto plemene. Podnět dal genetik Prof. Dr. W. Schleger a je dobře, že to nebylo bráno na lehkou váhu.


Štýrský brakýř je považován za vzácné plemeno, respektive plemeno málopočetné. Kromě Rakouska, Německa, Slovinska, ale také České republiky a Slovenska se prakticky jinde nevyskytuje. K nám se chov dostal ze Slovenska. Nejpočetněji je chován v Rakousku. Díky rakouským chovatelům se několik málo jedinců dostalo jako pracovní lovecké plemeno i do Afriky. V Německu je registrován ve spolku rakouských, tyrolských a štýrských honičů. Tento spolek je ochoten své svěřence vydávat jen do rukou myslivců, a tedy pouze pro lovecké účely. I když je jeho povaha příjemná, rozhodně se zatím nedrží jako společenské plemeno, lépe řečeno coby rodinný pes. Jedná se o ryze loveckého psa.


U nás se rodí přibližně 2 až 3 vrhy ročně. Většina štěňat se dostává do rukou myslivců. Někteří dále působí v chovu, jiní jsou plně využívanými pracovními psy bez potomků. Protože se počet černé zvěře nejen na našem území poměrně závratnou rychlostí zvyšuje, zvyšuje se i poptávka po vhodných loveckých psech. A k tomuto účelu je štajerák bez váhání velmi vhodný.


Pro uchovnění štýrského hrubosrstého brakýře je zapotřebí zúčastnit se výstav vyššího stupně s výslednou známkou „výborný“ nebo „velmi dobrý“, z toho také pramení plnochrupost a nůžkový skus. Pes i fena musí úspěšně splnit zkoušky honičů nebo barvářské zkoušky honičů. Další podmínky jsou doporučující a velmi vítané. Těmi je absolvování jarního svodu a rentgenování dysplazie kyčelních kloubů. Čím více je chov pod kontrolou, tím více je kvalitní. V chovu se momentálně chovatelé snaží zaměřit na co nejlepší kvalitu srsti, co se týče délky, hrubosti i zbarvení. Chov tohoto plemene v České republice zastřešuje Klub chovatelů honičů.



Nenápadný, ale skvělý
Štýrský brakýř je nenápadný a vyrovnaný pes. Je velice spolehlivý a pracovitý. Jeho poměrně klidná a pohodová povaha se zalíbí snad každému majiteli. Na druhou stranu je v terénu poměrně energický, rozhodný a houževnatý. Patří ke snadno cvičitelným a ovladatelným plemenům. Výchova musí probíhat v poklidu a s dostatečnou důsledností.


Nikdy není plachý, agresivní či vznětlivý. K cizím lidem je většinou rezervovaný a na lovenou zvěř je přiměřeně ostrý. Rozhodně není pohodlný nebo líný. Ochotně pracuje po boku svého pána, a přestože je samostatný, je i poslušný. Jedná se o psa s vysoce vyvinutou loveckou vášní, a tu je potřeba nejen udržet, ale i podporovat.


Většinou se váže jen na jednoho člověka. V rodině je kamarádský, dobromyslný, má rád děti a je milým společníkem. V lese je poměrně univerzálně využitelný, má rád jak práci, tak pohyb. Hodí se i pro začínající myslivce. S jinými psy se nerad dostává do konfliktu. Není psem, který by se potýkal s vnitřní dominancí. Je-li však vyprovokován, nestáhne se do ústraní.


Úkolem každého barváře je sledovat stopu postřelené zvěře. Vlastně jde po barvené (krvavé) stopě, kterou za sebou zanechává postřelená zvěř. Barvář – od slova barva = = krev. Také se mu na konci 19. století říkalo „krvák“. Štajerák po stopě chodí spíše pomaleji, důsledně a rozvážně. Je odhodlaný, vášnivý stopař s neuvěřitelnou vytrvalostí. Je spolehlivý zejména na pobarvené stopě. Není nejmenší problém jej využít i na dohledávce postřelené spárkaté zvěře, na zajíce či lišky. Je schopný zastat různorodou loveckou práci, jako třeba i pomáhat lovit a následně přinášet drobnou zvěř. Avšak nejvíce se hodí na práci, na kterou byl vyšlechtěn, tedy na černou zvěř (divočáky) a zvěř jelení. Při lovu má neohroženou povahu a s úspěchem byl využíván i pro lov medvědů. Uplatní se na dosledech i na naháňkách. Na naháňkách spárkaté zvěře je hlasitý a výborně ovladatelný.


Dokáže sledovat několik hodin starou (vychladlou) stopu a bez odpočinku jde za svým cílem třeba i několik hodin. I čeští chovatelé mají zkušenosti, že jejich štajerák dokázal jít po stopě staré více než 24 hodin.


Od počátku loveckého výcviku a vedení je nutné se zaměřit zejména na klid po výstřelu (odložení s výstřelem) a přivolání. Toto je nutné u všech loveckých plemen utvrzovat, protože si snadno spojí výstřel s úlovkem a u zkoušek nemusí obstát. Celkově přístup k výcviku štýrského hrubosrstého brakýře se s porovnáním s obdobnými loveckými psy v ničem neliší a je jen na každém lovci, jakou techniku a jaký postup výcviku zvolí.


Jedním z cílů na počátku chovu tohoto plemene bylo vytvořit psa, kterého nerozhodí žádné počasí. A tento úkol se podařil. Štajerákovi nevadí ani déšť, ani sychravo, zima a blátivo, ale dokonce ani vysoké teploty a ostré slunce. Ze žádného počasí si nic nedělá, pracuje za všech povětrnostních podmínek stejně nadšeně. Je odolný a bezproblémový.


Může žít jak na venkově, tak v městském domě. Podmínkou je dostatek pohybu, i když zrovna nemá v lese práci. Srst, která je bez lesku, nevyžaduje kromě občasného pročesání žádnou péči. I na stravu je tento pes poměrně nenáročný.


Jedno staré přísloví říká: „Lovec bez psa je jen zátkou na sud vína, stejně jako jezdec bez koně je jen člověk“. Lovecký všestranně využitelný pes je v lese velkým pomocníkem a partnerem. Štýrský hrubosrstý barvář si jistě pozornost zaslouží.



Standard plemene
Překlad do francouzštiny: dr. J. M. Paschoud a prof. Triquet
Překlad z francouzštiny: Helena Dvořáková
Původ: Rakousko
Datum zveřejnění platného standardu: 10. 10. 1995
Použití
Štýrský hrubosrstý brakýř se nepoužívá pouze k nahánění zvěře a jejímu hlášení, ale často je využíván jako specialista k dosledům po barvě (postřelené zvěře) v obtížných horských terénech.
Klasifikace FCI: skupina 6. – Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce 1.2 – Střední honiči. S pracovní zkouškou (lov a dosled po pobarvené stopě).
Krátký výtah z historie
Základy chovu tohoto plemene položil štýrský průmyslník Carl Peitinger, který pářil fenu hannoverského barváře „Hela I“ se psem plemene istrijský hrubosrstý honič, jehož zevnějšek byl perfektní a jeho lovecké schopnosti vynikající. Nejlepší potomci, kteří vzešli z tohoto spojení, byli používáni k reprodukci. Hrubá srst činí tyto psy odolné vůči povětrnostním vlivům.
Celkový vzhled: je to plemeno středního vzrůstu, s dobře vyvinutým svalstvem. Má drsný vzhled, nepůsobí však nebezpečně.
Použití a povaha: je to vášnivý lovec, hlasitý, který spolehlivě pracuje na stopě, je velmi bystrý.
Mozkovna: mozkovna je poněkud klenutá, týlní hrbol je výrazný.
Stop: je dobře patrný.
Nos: nosní houba je černá.
Nosní hřbet: silný, rovný.
Pysky: málo vyvinuté.
Čelisti a zuby: zuby jsou silné, skus je nůžkový. Kompletní chrup, čítající 42 zubů, je žádoucí. Je přípustné, aby chyběly nanejvýše 2 PM1 nebo PM2 (premoláry 1a 2); M3 (moláry 3) nejsou brány v potaz.
Oči: duhovka je hnědá.
Uši: nejsou moc velké, přiléhají ploše k lícím, jsou pokryté jemnou srstí.
Krk: silný a nepříliš dlouhý.
Hřbet: je rovný a široký.
Bedra: středě vyklenutá.
Záď: je šikmá.
Hrudník: hluboký a široký.
Ocas: je středně dlouhý, silný u kořene, dobře osrstěný, nikdy stočený, ale nesený srpovitě, prohnutý směrem vzhůru, srst na spodní straně tvoří kartáč, není však chundelatý.
Hrudní končetiny: jsou rovné, svalnaté, správně zaúhlené.
Lopatky: jsou šikmo uložené.
Pánevní končetiny: svalnaté, silné, korektně zaúhlené, při pohledu zezadu jsou rovné.
Tlapky: nejsou příliš velké, prsty jsou klenuté a sevřené; polštářky jsou tvrdé a nevelké.
Pohyb: je prostorný (pokrývá hodně terénu) a pružný.
Srst: je hrubá, ne však zcuchaná ani lesklá, je tvrdá a drsná. Na hlavě je srst kratší než po těle a tvoří vous.
Zbarvení: červená a světle žlutá. Bílá skvrna na hrudi se připouští.
Výška: 45–53 cm.
Kohoutková výška: psi 47 až 53 cm, feny 45 až 51 cm.
Chyby: všechny odchylky od tohoto standardu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti.
* hlava příliš úzká
* uši stočené nebo příliš zahrocené
* ocas příliš krátký, příliš slabý, nesený přehnaně vztyčený, chundelatý
* slabé končetiny
* příliš dlouhá srst, jemná, kudrnatá nebo měkká
* bázlivý jedinec
Vylučující vady:
* předkus nebo podkus; absence více jak dvou zubů řady PM1 nebo PM2
* každé jiné zbarvení, než to, které předepisuje standard
NB: všichni psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.

text: Eva Novelová, foto: Pavel Stanka, Ing. Alena Divišová,
vložil Jan Štěpánek 21.5.2014 10:38
FOTOGALERIE:

Komentáře:

24.1.2017 19:16 vložil Michal Ukropec
Na Vožicku jsem byl už X krát, a všichni si Honzu se psy chválí. Nemaj chybu.
16.10.2014 19:51 vložil Roman Skřejpek
Proč pohádka Jiří,máš snad nějaké jiné zkušenosti.Pokud ano,tak se s náma poděl.
9.8.2014 12:21 vložil Jiří Lotrinský
Pěkná pohádka, dobrou noc strýčku Fido.

Chcete-li napsat komentář k tomuto článku, musíte být přihlášeni.