ZMRZLINA ŠTARNOV  |   NAFTA ŠTARNOV  |   VEJCE ŠTARNOV  |   MAKRELA ŠTARNOV  |   MYSLIVOST a LOVECTVÍ
Diskuze Nástěnka Články Fotky Videa Odkazy Kalendář E-shop Inzerce
Vyhledávání


Přihlášení
Nejlepší fotografie
Fotografie
Nejsilnější trofeje roku
NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2012
NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2013
NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2014
NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2015
NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2016
NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2017
NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2018
NEJSILNĚJŠÍ TROFEJ 2019
Jelen lesní
bodová hodnota: 212 CIC
váha: 170 kg
věk: 12 let
Môjmu priateľovi patróni dopriali.
Môjmu priateľovi patróni dopriali.
vloženo: 17.9.2019 21:25
autor: Jezikova Anna

Srnec obecný
bodová hodnota: 102 CIC
váha: 17 kg
věk: 6 let
po říji
po říji
vloženo: 9.9.2019 21:34
autor: Pavel Oršulík

Daněk evropský
bodová hodnota: 201 CIC
věk: 11 let
Životní trofej daňka
Životní trofej daňka
vloženo: 21.10.2019 13:26
autor: JCH

Prase divoké
bodová hodnota: 113 CIC
Lovu zdar
Lovu zdar
vloženo: 14.2.2019 09:47
autor: Michal / admin /

Muflon
bodová hodnota: 248 CIC
váha: 41 kg
věk: 7 let
Beran 7 let,  248,5 CIC
Beran 7 let, 248,5 CIC
vloženo: 15.1.2019 17:56
autor: Jan Pavlík

Nejlepší naháňky roku
NEJLEPŠÍ NAHÁŇKY 2015
NEJLEPŠÍ NAHÁŇKY 2016
NEJLEPŠÍ NAHÁŇKY 2017
NEJLEPŠÍ NAHÁŇKY 2018
NEJLEPŠÍ NAHÁŇKY 2019
Lovu zdar
Lovu zdar
počet kusů: 36
vloženo: 10.2.2019 19:48
autor: Michal / admin /

Nedělní vycházka.
Nedělní vycházka.
počet kusů: 21
vloženo: 24.11.2019 19:24
autor: Milan Švanda

Dnešní obeznaná
Dnešní obeznaná
počet kusů: 11
vloženo: 5.1.2019 18:20
autor: Michal / admin /

Společná naháňka
Společná naháňka
počet kusů: 4
vloženo: 16.11.2019 19:45
autor: jiri rajs

Naháňka MS Hubert Horní Bradlo
Naháňka MS Hubert Horní Bradlo
počet kusů: 4
vloženo: 2.12.2019 08:21
autor: Kamil Plíšek

Statistika
  • 181816 fotek (22 dnes)
  • 6660 videí (0 dnes)
  • 328 odkazů (0 dnes)
  • 4669 inzerátů (6 dnes)
  • 326 diskuzí (0 dnes)
  • 577156 komentářů fotek (60 dnes)
  • 12467 komentářů videí (1 dnes)
  • 2533040 hlasování fotek (316 dnes)
  • 51762 hlasování videí (2 dnes)
  • 32551 registrovaných uživatelů
    5 dnes nových, 36 online

Připomínky a názory
Články

ZMĚNA CHOVÁNÍ ČERNÉ ZVĚŘE VLIVEM LOVECKÉHO TLAKU A CIVILIZAČNÍHO RUCHU V HONITBÁCH

ZMĚNA CHOVÁNÍ ČERNÉ ZVĚŘE VLIVEM LOVECKÉHO TLAKU A CIVILIZAČNÍHO RUCHU V HONITBÁCH


Chování zvěře v posledních letech je svědectvím civilizačního tlaku v přírodě. Za stávajícího stavu, nezbývá zvěři, než přizpůsobit své zvyky a pastevní cykly časovému rozmezí, kdy není ničím rušena.
Poznatky z Olomouckého kraje honitba Loštice - Vlčice, honitba Nové Mlýny

Lovecký tlak
Kolem roku 1995 byla u nás největší pravděpodobnost setkat se s černou zvěří na vnadištích těsně před setměním až do 19.00 hod. večerní, to platilo až na výjimky dalších deset let. Kolem roku 2005 se návštěvy vnadišť oddalovaly do pozdních nočních hodin. Nejdříve na 20:00 hod. po pár letech 22:00 až k půlnoci. V současné době je návštěva vnadišť nepravidelná, možná spíš vzácná, zkrátka černá zvěř se jim vyhýbá. Není divu. Zkušenosti, které mohou bachyně nabýt během svého života, nemá možnost získat žádná jiná spárkatá zvěř. Bachyně vodí hned několik selat, po jejich odlovení zanechávají v paměti ostražité matky k danému místu patřičnou nedůvěru. U ostatní spárkaté zvěře vodí většinou matky jedno až dvě mláďata, to je pro bachyně během jedné lovecké sezóny až 5x více zkušeností, než má ostatní spárkatá zvěř a to se nezmiňuji o velkých rodinných tlupách černé zvěře, kde opět zkušeností přibývá.
Již před dvaceti lety, jsem měl vnadiště, kde jsem intenzivně lovil černou a to převážně selata, jedna bachyně si zvykla chodit za kazatelnou v husté tyčkovině přímo za záda a "čichat k žebříku". Po zjištění, že na žebříku je relativně čerstvá pachová stopa člověka, začala vrčet a zlostně pobíhat napravo i nalevo za současného chrochtání, ale nikdy nevytáhla na vnadiště. Vše po nějaké době utichlo a celý rudl ani nebylo slyšet odtáhnout. Toto se odehrávalo až na výjimky každý večer. Po roce se bachyně už neobjevila, její praktiku převzal lončák - kňourek (pravděpodobně její potomek). Jeho chování bylo naprosto totožné, po pár zalomeních v laťáku se přiblížil k žebři a začal ho za značného frkání a funění doslova sondovat, pak začal frkat a zlostně funět, párkrát přeběhl sem a tam, pak vše ztichlo. Toto svědčí o předávání zkušeností z generace na generaci a současném zlepšování své ostražitosti. Lončáka jsem ulovil v době chrutí, kdy vlivem pudových záležitostí, vytáhl za světla z laťáku přímo před kazatelnu. Od té doby se už nic podobného neodehrávalo.
Před pár lety mi na tomto vnadišti začala černá zvěř kontrolovat přístupový chodník, postupně se to začalo stávat u všech kazatelen v honitbě. Když byla na přístupovém chodníku stopa od člověka, černá v tichosti zatáhla zpět do houštiny, několikrát bylo vnadiště navštíveno po odjezdu lovce, třeba i v ranních hodinách. Stále častěji se lovila černá místo na vnadištích, jen z žebříků u přístupových ochozů, ale co víc, stávalo se, že černá mi doslova obryla auto u cesty, když jsem seděl v lese. Jednou jsem se svým barvářem dosledoval kolegovi daňka, dosled byl úspěšný po nějakých 1500 m, než jsme daňka vyvrhli a dotáhli k autům, k mému překvapení byla obě auta čerstvě obryta od černé zvěře. Tenkrát jsem si myslel, že posypová sůl, která ulpěla na pneumatikách, láká v noci černou do blízkosti zaparkovaných aut v lese, ale pravdou se ukázalo úplně něco jiného. Jsem přesvědčen o velice chytrém chování u zkušených bachyň prasete divokého, které vám popíši v krátkých příbězích.
Příběh první honitba Nové Mlýny
Mráz, že by psa nevyhnal, ale přez to se rozhoduji, že dnešní čekanou uskutečním na kazatelně, kterou jsem postavil v létě nad tokem řeky Moravy v členitém terénu na kopci zvaném "Manda".
Auto nechávám u odvozní cesty Úsovská a pokračuji směrem k Moravě po přibližovací lince. Na vnadišti už je několik kusů dančí zvěře, které jsem právě zradil svým příchodem. Odskakují a já si všímám zajímavého daňka s jelenovitým parožím, který se díky své jelenovité „parádě“ dožil vyššího věku, než lopatáči, kteří jsou pro lovce zajímavěší trofejí (bohužel).
Po usazení na lavičce kazatelny si libuji, jak se mi zde dobře sedí a zapaluji si cigaretu, než se les uklidní bude to chvíli trvat. Ještě než dokouřím schází z bočního svahu srnec se srnou a pouští se do kukuřičných zlomků. V dálce houká sova a v borovicích na Mandě skolí liška, mají zde spolu s jezevci doslova labyrinty nor. Po půl hodině srna opatrně větří směrem k norám a posléze i se srncem, který už na hlavě nasazuje novou parádu, odskakují do smrčiny před kazatelnou. Nastal klid i liška u nor ztichla. V doslechu se pohybuje několik kusů daňčí zvěře, svými spárky narušují sněhovou krustu a dostávají z hrabanky přimrzlé žaludy.
Je kolem desáté večer, měsíc v úplňku a sníh se třpití jak drahokamy, rozhoduji se jít domů v tom si všímám černého fleku 100m na pravé straně starého dubového porostu. Beru dalekohled a rozpoznávám siluetu kňoura. Mohutným ryjem obrací zmrzlé hroudy sněhu i s hrabankou a hledá žaludy, které ještě dančí zvěř ve spolupráci s myšicemi nestihly při semenném roku zkonzumovat. Je to starý známý, který se pohybuje mezi hájovnou, Mandou a místem zvaným Za mlýnem. Před čtyřmi dny jsem ve tři odpoledne pozoroval tohoto kňoura, jak soupeří se svým mladším sokem v oplocence za hájovnou. Klepe se mnou zima, nechci ho ale rušit. Počkám, v době chrutí tu určitě nebude jen náhodou. Předpokládám v blízkosti kňoura tlupu bachyní se selaty. Kňour se pustil do obrývání starého dubového pařezu, pravděpodobně hledá myši. Po čtvrthodině úpěnlivého vyrývání živočišných bílkovin se začal vzdalovat, až les opět upadl do úplného ticha.
Opouštím kazatelnu, tělo zkřehlé lednovým mrazem se jen stěží dává do pohybu, zmrzlý sníh křupe pod botama, blížím se k zaparkovanému autu u Úsovské. Cestou si prohlížím ojínělé větve buků, jaká je to krása ve svitu měsíce, dnes je vidět jako ve dne. Najednou zaslechnu známé zvuky, černá buchtuje někde pod duby na Úsovské. Co teď? Došoulat je v tomto počasí asi nepůjde. Zřetelně slyším, jak dva kusy bojují o dobré sousto. Jsem skoro u auta, mezi mnou a autem na 40m stojí sele, dalekohledem obeznávám další jeho vrstevníky a ve stínech dubů stojí bachyně, která buchtuje u mého auta. Celkem vidím 5 selat a bachyni, odhaduji její váhu kolem metráku. Pomalu pouštím dalekohled a sundávám kulovnici z ramene. Posazuji kříž na nejbližší sele, už je pozdě, stáčí se na ostro a popochází v klidu za stromy. Přesouvám záměrnou na další sele které se stáčí na ostro ke mně, čekám až se potočí, Mandou se ozve výstřel z kulovnice, sele se zlomilo v ohni, odkazuje. Ostatní zvěř odbíhá. Stojím nad úlovkem, předávám pocty zhaslé zvěři. Čtyři hodiny na mrazu a pak lov přímo u auta, ještě šoulání za naprosto nevhodných podmínek. Dělaly větší rámus než já a byly si jisti, že jsou v lese sami, ale nebyli. Na hájovně si připíjím slivovicí na Lovu zdar!
Takto jsem během měsíce ulovil ještě další tři selata, vždy u auta, všechny měli znaky strakatosti – světlé spárky, některá i flek, nebo světlý spodek hrudi. Předpokládám, že selata byla z jedné tlupy. Na vnadišti jsem neulovil ani jeden kus černé za celou zimu. Pojmul jsem značné podezření, že bachyně se naučila hlídat v noci auto lovce. Lovec se k autu musí vrátit, když bude zvěř poblíž, má přehled ze všech přístupových stran. Zkrátka si na lovce počkají, až odjede z lesa, je vzduch čistý. Zní to jako latina, ale případ z druhé honitby je od jiné bachyně a naprosto stejný závěr.

Příběh druhý honitba Loštice - Vlčice
Je měsíc květen pozdě odpoledne a já kráčím smrkovým lesem, následuje mne věrný druh bavorský barvář - Lesan Jasanový hřeben. Roznášíme sůl do slanisek a máme v plánu šoulat na Babí skálu a přes Krahulčí důl se vracet zpět k lovecké chatě u Huberta. Máme zde zaparkované auto u malého jezírka nedaleko pod chatou.
Naplnily jsme slanisko za Hubertem a pokračujeme přez Babí skálu ke krmelišti u Františka, zde necháváme zbytek soli na pařezu, slanisko zlikvidovala černá, sbírám destičky plné hřebíků a dávám je na střechu krmeliště, ať se o ně zvěř nezraní. Nemám tato „hřebíková“ slaniska ani trochu v lásce, zlatý vyřezaný pařez, nebo kusová sůl rozštěpu.
Máme ještě chvíli čas, jsme ve stráni nad Krahulčím dolem, odložím psa u opřené kulovnice a sám usedám na malý pařez. Možná zde vytáhne nějaký srnec, laň či jelen. Kochám se výhledem na Rodlen, Balatek, Jahodovou horu a celou scenerii uzavírá majestátný hrad Bouzov.
Z rozjímání mne vytrhává neklid psa, pod námi jde po cestě kuna lesní, zřetelně bez dalekohledu vidím její oranžově medovou náprsenku. Zdvihám ukazováček na psa s povelem psss. Pes pokládá znechuceně hlavu na přední běhy a upřeně pozoruje pohyb malého predátora pod námi. Kuna prověřuje jestli není v trávě kolem cesty nějaká laskomina, začala si pochutnávat na lesních jahodách, které letos zrají mnohem dřív než v jiných letech. Po chvíli přebíhá cestu a vydává se směrem k nám. Já jsem jak z kamene a pes jak z ledu, míjí nás na dva metry v tom si všimla, že je tu něco navíc a v šoku vypoulila svá malá světla, vidím jak se pes chvěje, ale drží povel „odložený“. Pokynu rukou, abych ji zradil dřív, než se mi pes zdvihne z odložení, kuna se zmítá po skále do lesního prostoru za námi. Chválím psa, ale ten chce za kunou. Po jeho usměrnění slézáme opatrně na cestu, kde před malou chvílí operovala malá šelma. Pes vášnivě ověřuje stopy i jahodníky kde se lesačka pohybovala, s pochvalou „ukázal, tak je hodný“ pokračujeme dál. Přes cestu nám přesazují dvě laně jelena siky, mladá a pak stará laň ve vysokém stádiu březosti.Pes se zarazí v místě kde holá přesazovala cestu, následuje pochvala „ukázal, tak je hodný“. Stáčíme směr na odvozní cestu nad Jeřmaní a směřujeme k autu zaparkovaném pod Hubertem. Začíná se šeřit, ve smrkovém náletu téměř u auta vidím něco rezavého, přikládám dalekohled k očím a obeznávám dvě selata, už se dávají do pohybu i vyšší nálety a spatřuji ryj bachyně. Za bachyní jde 6 selat a další dva dospělé kusy černé. Po opatrném přiblížení napočítám tři bachyně a 17 ještě pruhovaných selat . Stmívá se. Přemýšlím jak se já i pes bezpečně dostaneme k autu, když mezi námi a autem stojí nejstarší bachyně se selátky. Nejlepším východiskem mi připadá počkat až se vzdálí, jelikož stojíme necelých 30 m od zvěře a tuto vzdálenost považuji při vyrušení za riskantní, opatrně odstupuji na nějakých 50 m, dál to nejde už bych ztratil přehled o dění před námi. Čekáme 20 minut, bachyním se ale evidentně nechce vzdálit, vypadá to podle jejich chování, že se u auta cítí bezpečně. Už přestává být vidět, rozhoduji se zakašlat a kopnu při tom do kamení na cestě. Ozve se ostré fouknutí a selata jsou rázem v houštině, za nimi o něco pomaleji zatahují dvě bachyně, třetí se vydává vstříc vetřelcům. Přiznávám se, že pocit to není příjemný, mluvím na psa a přidávám do kroku směrem k ní. Teď už couvat nemá smysl. Bachyně zaráží a jistí s ryjem směrem k nám. Není dál jak 20m odemykám centrálem auto, záblesk výstražných a zvuk dálkového odemykání dveří se vetře do ticha jarní přírody. Bachyně zatahuje jen na kraj houštiny, nepřestává varovat ostatní neustálým odfrkováním. Není dál jak 15 m, nepříjemné. Otevírám kufr a dávám povel pro psa "místo". Pořád vidím hlavu a běhy ostražité matky v náletu na kraji houštiny. Sedám do auta a odjíždím, při otáčení ve světlech si všímám jak neustále stojí na stejném místě, ještě na okamžik zahlédnu z pod náletu běhy dalšího kusu, selata jsou v bezpečí tmavé houštiny.
Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se druhý den příhoda neopakovala a to jsem nechal auto ve vysokém lese o 300 m níž a zase tam na mne před tmou čekala stejná tlupa. Další den jsem měl jiné povinnosti, tak jsem se do lesa nedostal. Za dva dny jsem raději nechal auto přímo u chaty z obavy o adrenalinové setkání a světe div se, čekali na můj návrat přímo tam.
Jsem přesvědčen o tom, že zkušená bachyně věděla o mém příjezdu a čekala až opustím les, do té doby stála na hlídce poblíž auta. Je zajímavé,že ve všech případech stála mezi mnou a autem, jestli toto byla náhoda, to už si nejsem jist.
Civilizační ruch
Co se týká civilizačního či turistického tlaku na černou zvěř, mám poznatky o jisté "imunitě" u černé zvěře na rozdíl od ostatní spárkaté zvěře. Černá zůstává v klidu a nerada opouští zálehy v houštinách, kde se cítí v bezpečí. Souvisí to pravděpodobně s tím, že se dokáže v krajní situaci postavit člověku a odrazit i dotěrného psa. Určitě mi dají za pravdu houbaři i honci, kteří se na pár metrů v hustém krytu setkávají běžně s jistícími kusy černé, ta nepanikaří tak jako ostatní zvěř, nechá se klidně obejít lidmi, aniž by se hnula z místa.
Turisti a návštěvníci lesa mají vliv jen na čas, kdy černá vytahuje ze zálehů za potravou. Kde je turistický ruch běžnější, vytahuje černá velice pozdě, počká až se celé okolí uklidní. Totéž platí při zatahování do houštin, v klidné části honitby je větší pravděpodobnost, setkat se s ní i hodinu po rozednění. V místech kde vedou turistické trasy, je setkání za denního světla výjimečné.
Černá běžně zalehá u frekventovaných cest, za obytnými domy v posledních letech i na perifériích měst. Uvedu dva vlastní zážitky z prosince 2018.
Příběh třetí honitba Nové Mlýny
Druhý den po Štěpánském honu a po bujaré poslední leči u mých přátel v Moravičanech se před obědem chystám vyvenčit svého psa. Lesan už netrpělivě přešlapuje u branky na dvoře hájovny, já se zatím neohrabaně soukám do holínek, přehazuji si svinutý barvářský řemen přez plece a vyrážíme.
Psa mám uvázaného, právě míjíme závoru na příjezdové cestě do Doubravy, pes se u závory ježí a napína řemen k čerstvě odplocené mlazině, lemující krajnici cesty. Mezi listnáči vidím zalehlý větší kus černé, jsme od něj asi pět metrů. Stahuji psa k sobě pochválím ho. Čekám, že kus vstane ze zálehu a odběhne. Nic takového se neděje. Přemýšlím nad tím, že se psem a beze zbraně do houštiny nepolezu, mohl by to být zraněný kus a bylo by veselo. Vypadá to, že ten kus je již zhaslý, necháváme ho ležet v zálehu a pokrčujeme dál. Říkám si, že obejdu Mandu, pak dám psa do kotce a půjdu se podívat co se událo. K hájovně přijíždí auto vystupují z něj dva dospělí, dvě děti a pes. Chci na ně zavolat, ať si dají pozor, ale jsme již daleko a hlavně by nepochopili co po nich vlastně chci, mimo to předpokládám, že divočák utrpěl nějaké zranění a zhasl v noci u cesty. Rodinka za značného hluku prošla kolem závory, prasete si nevšiml dokonce ani jejich na volno pobíhající pes.
Po příchodu domů dávám Lesana do kotce, beru fotoaparát a z opatrnosti k zálehu těch 100 m od domu jedu autem. U závory stahuji okénko a dělám dvě fotky. Prase je v zálehu a nereaguje, přece nebudu fotit padlinu, pro jistotu 2x zatroubím a když se nic neděje vystupuji z auta, nořím se mezi stromky v křoví. Jsem dva metry od zálehu a v tom se prase zvedá, k mému údivu na všechny běhy. S pírkem nahoru mi mizí z dohledu. Odhaduji ho na silnějšího lončáka, nebo tříletého sekáče. Kontroluji místo odpočinku kňourka i stopní dráhu, jestli nenaleznu barvu. Nikde nic, zálehem protahuji papírový kapesník, není na něm ani známka začervenání. Zkrátka měl lepší nervy než já…


Příbhěh čtvrtý honitba Loštice - Vlčice
Vstávám ještě za tmy do mrazivého rána. Je polovina prosince , máme ještě nesplněný odstřel holé srnčí zvěře. Lesana k jeho nelibosti nechávám výjimečně doma. Chci nad ránem sednout na kazatelnu U palachu, pak šoulat kolem liščích nor ve Žlíbkách.
Auto nechávám u oplocenky pod liščíma norama, scházím kolem slaniska na okraj lesa, poté pokračuji pod duby krajem louky až na kazatelnu. Sedím už asi hodinu, pozvolna se rozednívá a začíná mi být zima, zatím žádný pohyb. Za plného světla slézám z kazatelny, opatrně šoulám kolem liščích nor v naději, že narazím na kmotru, kterou zastihlo svítání v lese a bude se chtít ukrýt pod kořeny statných smrků v některém vsuku spletitých nor. Nikde ani živáčka, poklidné ráno přeruší bekání srnčí zvěře někde od Zelené cesty. Přemítám, že by byl někdo tak brzo ráno v lese, nebo bekání způsobila tlupa černé, která se chce zavláčet do krytu houštiny. Vydávám se směrem, ze kterého se ozývá bekání, pod Zelenou cestou obeznávám nic netušící tlupu holé - dvě srny, tři srnčata. Jedno srnče je albín, jsou to staří známí, nic slabého ani nemocného. Najednou všechny kusy jistí na pravo a na horizontu se objevují další dva kusy. Je to srnec se srnou, srna vpadlá v bocích a na hřbetě má fleky rozčepýřené srsti, zřejmě podkožní střečkovitost. Kvůli ní jsem seděl u palachu i šoulal kolem nor. Již několikrát jsem se ji pokoušel ulovit, ale nikdy to nevyšlo. Srnčí o mě neví, začíná se mezi sebou honit, po chvíli vyhrabávají z pod sněhu stařiny. Snímám kulovnici z ramene a posazuji kříž na komoru srny. V puškohledu vidím jak vyráží pronásledována matkou albína. Po chvíli se ocitnou až u mne. Pronásledovatelka si všímá za kmenem smrku podezřelé siluety, střečkovitá srna stojí na široko, ale já jsem odlícil zbraň a teď se již nemůžu pohnout. Tak jsme stáli hodnou chvíli, než srna, která byla zájmem mého lovu odskočila, v zápětí mi mizí všechny kusy za horizontem.
Vydávám se zpět k autu. Potkávám ještě mladého srnce. Už stojím na příjezdové cestě a chci centrálem odemknout dveře automobilu, v tom zaslechnu z oplocenky zalesněné dubem kvikot prasat. Opatrně postupuji po cestě a vidím pohyb dubových prutů vpravo nade mnou. Stojím a poslouchám. Za malou chvíli slyším zřetelně zvuky provázející chrutí černé zvěře. Je devět hodin.
Tady nic nepořídím, vidím sele, ale pro hustotu dubových větviček nechci riskovat postřelení. Podívám se na kopec u nor, kdybych se dostal nad úroveň oplocenky, dalo by se některé sele třeba ulovit. Po krůččích se vracím zpět na linku vedoucí k norám, v půli cesty uhýbám do prudkého kopce. Po větru je zde popadáno plno suchých větví, ztěžují mi bezhlučný výstup. Černá se nepřestává ozývat, zároveň slyším i klidný pohyb po oplocence. Konečně stojím za borovicí ve svahu s výhledem pod sebe, celou oplocenku mám jak na dlani. Vidím rezavě zbarvené sele napravo, nalevo je zřetelný druhý pohyb. Zkouším zamířit, v dráze střelby se tyčí pruty javorového zmlazení, musím víc doprava, je tam borový klest, bez hluku to nepůjde. Na konec vystupuji ještě výš a trochu doprava, opírám se o modřín. Sele už není vidět. Po cestě běží sportovec v dresu, má navíjecí vodítko a na něm je uvázán krátkosrstý foxterier. Zmrazky mu křupou pod nohama. Teď je po lovu, říkám si v duchu. Černá ztichla. Je půl desáté a já plánuji návrat domů. Běžec se ztratil za zatáčkou a v oplocence po pěti minutách začal opět pohyb zvěře a znatelné chrochtání i kvičení. Ten běžec byl od té černé asi 20m, musela ho i navětřit a co víc ještě ty zvuky z pod sportovní obuvi. Pět minut a jako by tudy nikdo neběžel. Z přemýšlení mne vytrhává pohyb náletových smrčků uprostřed oplocenky, v dalekohledu vidím sele, jak si doslova vyhrnuje v kamení záleh a ulehá do něj. Tak už jsou zakotlíkovaná, teď už můžu jít. Dívám se na hodinky a v tom napravo pohyb, je to další sele před ním je malá mezera, posazují do ní kříž a odjišťuji, vidím hlavu, plecko, páááác... zazní do údolí. Po výstřelu z kulovnice se pode mnou rozhrne nálet a stojí tam kňour. Sele zůstává v ohni, při odkazování se skutálí do úžlabiny. Bachyně si dává selata do šiku. Vidím celou oplocenku pod sebou, dokola ze všech stran je vysoký les. Veškerá černá zvěř však zůstává uvnitř, cítí se bezpečněji v místě střelby, něž ve vysokém lese. Lezu pro sele, není velké, ale dá mi to zabrat, než ho z ostružiní vysoukám, barvím i já. Na cestě vzdávám pocty a pouštím se do vyvrhování uloveného kusu.
Je přesně deset hodin dopoledne. Kolem mne kráčí známý chovatel holubů z blízké vesnice. Dáváme se do řeči, stěžuje si na jestřáby, holuby už prý téměř nepouští a má je zavřené. Přes rozhovor ještě slyšíme pohyb uvnitř dubového mlází. Černá vydržela v oplocence do mého odjezdu, jak dlouho ještě po něm, to už mi není známo.
vložil Zdeněk Vinkler 6.6.2019 20:44
FOTOGALERIE:

Komentáře:

12.11.2019 11:38 vložil Aleš Neuhäusel
Dobrý den, děkuji, užil jsem si Váš příspěvek moc pěkně napsáno!

Chcete-li napsat komentář k tomuto článku, musíte být přihlášeni.