17 let s Vámi

Jesenický král - Fotografie - Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Vyhledávání

Přihlášení

Nejlepší fotografie

Fotografie

Fotografie desetiletí

úlovky (ČR, SR)

Jelení říje Slovensko 2019 - Štiavnické vrchy
vloženo: 23.9.2019 23:17
autor: Bronislav Malinka

úlovky (svět)

Osmerák
vloženo: 21.2.2012 05:54
autor: Josef Vršan

trofeje

rarita 2012
vloženo: 20.3.2013 21:47
autor: Trlifaj Vladimír

zvěř v přírodě

Kus
vloženo: 12.5.2019 09:14
autor: Děda z lesa

zbraně

Nové zapažbení kulobroku Merkel, moje práce.
vloženo: 28.10.2019 19:25
autor: Stanislav Satoria

fotopast

zase kamaráti
vloženo: 15.12.2017 15:06
autor: carli

myslivecké umění

farbiarka
vloženo: 31.3.2013 13:47
autor: Marek Horňák

Statistika

244363 fotek (4 dnes)
8607 videí (0 dnes)
332 odkazů (0 dnes)
9900 inzerátů (8 dnes)
284 diskuzí (0 dnes)
761623 komentářů fotek (12 dnes)
12957 komentářů videí (0 dnes)
3366341 hlasování fotek (49 dnes)
57249 hlasování videí (3 dnes)
40112 registrovaných uživatelů
1 dnes nových, 1 online

Připomínky a názory

Více informací

Fotografie

starší foto »

Jesenický král

Tak se to zase povedlo. V květnu letošního roku se mi podařilo zvítězit na firemních závodech ve střelbě a já tak po vyhlášení výsledků svírám v ruce poukaz pana ředitele k odlovu jelena do 175 bodů bez omezení věku. Ihned mi v hlavě vyvstane jasná touha, a to ulovit starého zralého jelena v období říje. V průběhu léta jsem si domluvil lov na polesí Rejvíz, kde je tento rok domluveno méně loveckých hostů. Na přelomu srpna a září jsem tam poprvé zajel na výzvědy. Po nějakých pracovních povinnostech v Jeseníkách jsem zůstal na večerní vycházku. Vybral jsem si lokalitu za Podzámeckou chatou u Starohorské lesní cesty. Je zde přímo u cesty skvěle umístěná kazatelna mezi rozsáhlými kalamitními pasekami, které jsou dnes již uměle i přirozeně obnoveny, ale je do nich ještě stále dobře vidět a hlavně daleko, takže člověk o zvěři ví v předstihu, a navíc podle jejího postupu může zvěři s dobrým větrem nadejít. Právě zde jsem na sklonku loňské říje ulovil velmi dobrého osmeráka ve druhé věkové třídě s hlubokými vidlemi a délkou lodyh přes osmdesát centimetrů. Ihned po usazení na kazatelně oči směřovaly do těch míst, kde v duchu vidím stát jelena, který po ráně na komoru zůstal v ohni, kde ho na poslední pouti životem objímala náruč borůvčí.
Dnes byl krásný slunečný den a netrvalo dlouho a v pasece nade mnou se objevil na volné ploše kus srnčího, na první pohled dosti slabý. Rozeznal jsem v něm slabou srnčí čiplenku. Takový kus ulovit beru jako povinnost. Ověřuji vzdálenost asi 160 metrů. S dobrou a pevnou oporou se odhodlávám ke střelbě. Po ráně kus zůstává v ohni. Přicházím k srně, dávám jí poslední hryz a sobě úlomek. Je brzy, vždyť nesedím ani deset minut. Rychle kus stahuji k lince, vyvrhuji jej, kvůli krkavcům jej zatáhnu pod smrkové větve na okraji mlaziny a rozhoduji se pokračovat v lovu. Pomalu šoulám dál směrem k hranici honitby, kde je také kazatelna, o které vím. Z té už začíná výhled poměrně značně zarůstat novou generací lesa. Ale ještě to jde, a tak v klidu usedám. Uvědomuji si ten rozdíl, kdy zde před několika lety byly katastroficky vyhlížející čerstvě vytěžené kalamitní holiny a dnes? Odrůstající nová generace smíšeného lesa. Kolik to stálo úsilí si spousta lidí často ani neuvědomuje. Opět po nějakých pár minutách se mezi mladými buky mihne rezavý stín, beru dalekohled a čekám na druhé straně ostrůvku boučí. Srna! A vypadá velmi stará a pohublá. Čekám chvíli, zda má nebo nemá srnče. Ani po několika minutách srnče nevidím, budu lovit. A tak u Starohorské cesty padá ten večer druhý výstřel, po kterém kus opět zhasíná v ohni. Scénář opět podobný. Nyní už začíná ubývat světla, čas pro návrat k autu. Ze zvyku jdu co nejvíce potichu po lesní cestě, když jednou mezerou zahlédnu v pasece v místech, kde jsem ulovil první srnu pohyb. Beru dalekohled a vidím tělo jelení zvěře. Jeden krok, druhý krok a ejhle, jelen! V posledních zbytcích světla rozeznávám postavou jelena druhé věkové třídy s délkou lodyh kolem 65 cm a zdá se mi, že je to jednostranně korunový desaterák. Nejsem si tím však jistý. a tak nechávám jelena v poklidu přejít a pokračuji dál. Poté „posbírám“ ulovenou zvěř a jedu na polesí udělat trochu té „červené“ práce, však to každý dobře zná.
Po tomto lovu mám dost jiné práce na jiných polesích a najednou tu byla jelení říje. Pomalu jsem zjišťoval, jak to vypadá. Z důvodu rekonstrukce domu však nemůžu počítat s nějakým delším pobytem v Jeseníkách, ale když tu mám nějaké pracovní povinnosti, domlouvám si s hajným dvě vycházky, večer a ráno, ze středy na čtvrtek 23. a 24. září. V takto krátkém čase jsem v úspěch příliš nedoufal a říkal jsem si, že když uslyším troubit alespoň jednoho jelena budu zážitkově spokojený. Nakonec to však sv. Hubert měl naplánováno úplně jinak. Posledních pár dní bylo počasí na draka. Deštivo, vítr, mlhy. První lovečtí hosté odjížděli s „bžundou“ domů. Ale ten den se to vše zlomilo. Už od rána panovalo krásné slunečné počasí a bezvětří. Po rychlé domluvě s hajným jsem se rozhodl nejít jako obvykle na Starohorskou cestu, protože by tam dnes nebyl dobrý vítr. Jdu tedy do pro mě nových míst kolem lesní cesty Zámecké pod zříceninou hradu Kobrštejn, nicméně vím, že tu v okolí bývá dobrá říje. Již kolem čtvrté hodiny se usazuji na kazatelně pod zříceninou hradu. Pode mnou se rozprostírá větší paseka uprostřed se skalkou s ponechanými mrtvými a větrem rozlámanými stromy, která dokresluje tuto nádhernou scenérii. Je krásné slunečné odpoledne za úplného bezvětří a už teď teploměr ukazuje pouze šest stupňů Celsia. Počasí je ideální. Netrvá dlouho a ve spodní části paseky se u smrkové tyčkoviny objevují tři kusy vysoké. Vidím dvě laně a jelena. Nerovný jednostranně korunový desaterák, asi pětiletý. Odstřelový kus, ale ne úplně podle mých představ, a navíc je to velmi daleko, přes čtyři sta metrů. Beru videokameru s vysokým zvětšením, kterou mám vždy u sebe a filmuji je. Mezitím vytáhly další dvě laně a špičák. Jelen se vždy snažil přiblížit s nataženou hlavou zezadu k lani, ale ta vždy odběhla a nechtěla si jej pustit blíže k tělu. Kdepak! Ty tady nebudeš hlavní „kápo“. A pak to začalo. První zatroubení! Daleko, ale přece. Ozývá se přes údolí někde od Táborských skal nad kaplí svaté Anny. Druhý jelen na sebe nedal dlouho čekat a ozval se ve směru od Starohorské cesty. Troubení od skal bylo vytrvalé, ale už drsné, takže jsem usuzoval, že to bude lepší jelen ve středních letech. Snažil jsem se troubení co nejlépe umístit do lesnické mapy, kterou jsem měl u sebe, pro případ ranní vycházky. Když najednou…. Mohutně zatroubil jelen přímo pode mnou pod mojí pasekou, kterou už skoro hodinu pozoruji. Na zádech mi okamžitě naskočila husí kůže. Troubení bylo hluboké, drsné s vynechanou první slabikou a nijak vytrvalé. Tohle bude vládce tlupy, král místního prastarého říjiště. Zanedlouho se ze stěny vylomil do paseky druhý jelen. Vidím slušné délky, trochu užší rozlohu a zřetelně dvě trojhroté koruny. Jestli má nadočníky v rychlosti nejsem schopen obeznat. Je to tedy oboustranně korunový desaterák nebo dvanácterák. Rozhodně starší než první jelen, ale přece jen spíše na horní hranici druhé věkové třídy. Střídavě vyběhl ven z krytu, aby zahnal jednu z laní do bezpečí smrkové houštiny. Špičáci, kteří v tu chvíli byli už dva a mladý krejčík se vždy klidili uctivě z cesty. Když jelen vyběhnul ven asi potřetí, chvíli se zastavil a pátral směrem zpět, najednou se opět výhružně ozval hrdelní bas z houštiny. Tak pozor, to netroubíš ty! Je tu ještě další a zřejmě i starší hlavní jelen a onen slušný korunáč je jen další boční jelen ministrant. Musím se rychle rozhodnout. Všechny kusy jsou hodně daleko a světla už moc nezbývá. Nechávám všechny věci na kazatelně, beru jen flintu, loveckou hůl, dalekohled a řevnici. Opatrně slézám po žebříku, vracím se padesát metrů zpět po cestě, kde začíná průsek smrkovou mlazinou dolů po spádnici do míst říjiště. Postupuji co nejtišeji, ale zároveň rychle. Z počátku mám štěstí, protože mě houština kryje. Když přicházím na její okraj zastavuji a obhlížím celou paseku. Nyní postupuji krok za krokem až se dostanu k malému smrkovému kotlíku, u kterého stojí žebříkový posed. S největší opatrností jsem na něj vyšplhal. Výhled jsem měl skvělý. Ve vzdálenosti asi sta metrů rozeznávám celkem šest kusů holé, kolem kterých se motá korunový boční jelen. Každou chvíli se ozývá jelen pode mnou. Nejmladší jelínek se posunul do větší vzdálenosti a už jsem jej ani neviděl. Až nyní slyším, že se v protistráni ozývá jelen někde pod Špicberkem a také za zády přímo od zříceniny hradu. Za chvíli dokonce od hradu rozeznávám podle hlasu jeleny dva. V jednu chvíli tu slyším troubit sedm jelenů a já jsem mlčky usazený uprostřed mezi nimi. Vzduch úplně elektrizuje. „Tyvole, tak to je mazec!“ říkám si. Část laní začala zatahovat do houštiny a strhly sebou onoho následníka místního trůnu. Zprava se objevily další dva kusy holé. Jelen pode mnou troubil, ale stále z jednoho místa. Nyní přišla na řadu řevnice. Zatroubil jsem hlas mladého hledajícího jelena. Jelen zareagoval a pohrozil mi. Zatroubil jsem silnější hrozbu v podobné síle. To už byla reakce jiná. Jelen okamžitě zaburácel silnou hrozbu „ůůůa – ö – ö – öööh“, začal zlostně bít parohy do mlází a udělal pár kroků směrem ke mně, alespoň podle lomozu. Situace se několikrát opakovala, ale jelena jsem vytáhnout na volnou plochu nepřiměl. Mezitím padla tma a bylo tak jasné, že dnes už se nic nestane. V tichosti jsem se opačným směrem vytratil zpět ke kazatelně, kde jsem posbíral věci a vydal se zpět k autu. Zavolal jsem domů manželce a popřál jí a dětem dobrou noc. Já jsem se vydal na polesí, kde jsem povečeřel, vypil kávu a usedl ještě k počítači dodělat nějakou práci. Tuto noc jsem neměl v plánu spát, jednak jsem chtěl poslouchat jeleny, a navíc jsem polesnému slíbil, že půjdu hlídat louky nad Horním Údolím, kde před pár dny začali buchtovat divočáci k nelibosti místních hospodářů. A tak jsem se tam vypravil a dvakrát celé louky obešel. Měsíc byl v úplňku, a tak jsem nepotřeboval ani baterku. Asi pro silný svit měsíce se však prasata neukázala. Potkával jsem jen srnčí zvěř, několik zajíců a přes louku mi přešel nějaký mladší hledající jelen. Několikrát jsem se usadil na lavičku nebo pařez a poslouchal jeleny. „Svého“ krále jsem podle síly a hloubky hlasu vždy bezpečně poznal. Citelně se ochladilo k půl stupni nad nulou, otočil se vítr a začala mě přepadat únava. S tím větrem je to ale špatné, budu muset ráno jít z druhé strany od spodu. Přejel jsem tedy autem na rozcestí U druhé pily a rozhodl se si chvilku zdřímnout. Natočil jsem si budík, abych nezaspal, sklonil trochu sedačku a pohodlně zaklimbal, což ve vytopeném autě a při mojí únavě nebyl žádný velký problém. V pět hodin ráno zazvonil budík. Se sebezapřením jsem ze sebe sundal deku a vystoupil do ranního vlhka a chladu. Na nebi ještě zářily hvězdy, měsíc už zašel. Měl jsem to načasované, abych byl u říjiště včas. Pod záštitou noci pomalu postupuji mírným svahem vzhůru, zpočátku po turistické stezce vedoucí na hrad. Po stopadesáti metrech uhýbám mírně vlevo až přicházím na rozcestí traktorové linky a zřetelného rozdělovacího průseku. Tady zastavuji a poslouchám. Slyším opět několik hlasů, vpravo nade mnou energicky troubí mladý boční jelen. Chvilku to trvá, když pak najednou zatroubil „můj“ jelen spíše vlevo pod průsekem. Vydávám se pomalu a potichu tím směrem. Cítím, že vláda noci nad dnem se každou chvíli zlomí. Po krátkém šoulání mi cestu kříží kus jelení holé. Co teď? Na tohle teď nemám čas! U starého jelena rozhodují často vteřiny a dobré načasování. Je to přece jen dál od troubení, a tak zariskuji a záměrně stojící laňku zrazuji. K mé úlevě se dala přímo do kopce opačným směrem od jelena. Postupuji dál, když docházím k dalšímu křížení průseku a cesty. A přímo v prostoru mezi nimi pode mnou se ozývá ne dál než sto metrů jelen. Je tu dobrý rozhled, a tak vyčkávám. Míjí šestá hodina a začíná se rozednívat. Bezpečně rozeznávám objekty kolem sebe. Za chvíli vystupují na průsek dvě laně. Vítr mám ideální, neví o mě. V klidu přechází průsek a míří do paseky, kde včera večer koketovaly s mladými jelínky (nebo spíše je tahaly za větrník). Další brouknutí slyším již výše. Jelen zamířil za laněmi. Na nic nečekám, rychle chystám loveckou hůl připravuji svoji zbraň, ještě rychle vše okem kontroluji, a dokonce pro jistotu odjišťuji. Právě včas. Krajní smrkové větve se rozhrnují jako pomyslná opona a na toto úzké jeviště vystupuje obrovský jelen. Silné tělo, krátký široký krk, výrazný lalok vystupující z pod brady, starý jelen! V paroží je silný, s dlouhými na konci zahnutými očníky, kratšími nadočníky a opěráky a oběma lodyhami zakončenými vidlicemi. Na průseku zastavuje, klade parohy směrem k zádům a lesem se nese mocné zatroubení, jeho poslední … Ranní ticho přerušil výstřel, jehož ozvěna se ještě párkrát vrátila z dáli. Slyšel jsem zřetelný úhoz střely do těla jelena, který po ráně vyrazil do mlaziny. Poslouchám, kterým směrem. Lomoz trvá asi deset vteřin a pak najednou hrobové ticho. V tu chvíli to na mě dolehlo a já se málem složil, usedl jsem na balvan svoru, typické zdejší horniny, který tu vedle mě trčel z trávy. Srdce mi bušilo jak o závod. Byl jsem si ranou jistý, přesto jsem počkal více než půl hodiny, což byla s ohledem na situaci celá věčnost. Přicházím k nástřelu, který mám zafixovaný úplně přesně. Bohužel tu nenacházím žádnou barvu ani jiné postřelové znaky. To ale nemusí nic znamenat. Ránou jsem si jist a radši se nepouštím do hledání na vlastní pěst a nechávám vše na barváře. Vracím se na polesí, kde si domluvám s polesným Lukášem dosled. Akorát odjíždí na dosled z večera postřeleného jelena loveckým hostem. Nabízím se, že pojedu s nimi.

Přijíždíme na místo, kde už na nás čeká lovecký doprovod. Barvy je ze začátku dost, ale nejsme z ní nijak moudří. Obyčejná světlejší barva, bez zápachu a s žádným obsahem čehokoliv. Uvidíme. Vydáváme se se psem po pobarvené stopě. Barvy je dost. Míjíme evidentní první záleh. Tady jelena pravděpodobně večer při pokusu o dosled zvedli z lože. Byla zde spousta stop jelení a černé zvěře a chvíli trvalo, než si to fenka Bubu v hlavě poskládala a s jistotou nás vedla dál. Od začátku jsem měl špatný pocit z toho, že veškeré otěry barvy byly maximálně ve výšce těsně nad kolena. To by u takového jelena (starší čtrnácterák) moc neodpovídalo umístění komory. Ani po třech kilometrech, kdy jsme každých několik desítek metrů našli kapku barvy se nám jej nepodařilo dojít. Po překonání hřebenu Plešivce, mě dostihla únava a nevyspání a tělo trochu vypovědělo službu. Navíc posledních pár set metrů jsme už neměli kontrolu ve stopě. Lukáš se sice ještě jednou pokusil vrátit na poslední barvu, ale bez výsledku. Podle všeho jsme usoudili, že jelen je zasažen do svalu předního běhu bez přestřelení kosti v oblasti pod hrudníkem, což by odpovídalo tomu, že lovec střílel na větší vzdálenost. Každopádně po této akci jsme si museli trochu odpočinout, nabrat síly a po obědě jsme šli dohledat mého jelena. Měl jsem v záloze domluveného ještě jiného barváře, ale protože Bubu vypadala v pohodě a jevila zájem, jeli jsme všichni spolu s adjunktem ke Druhé pile, kde jsme odstavili auta a vyrazili. Přišli jsme na nástřel a barvářka okamžitě šla po stopě směrem dolů. Říkám Lukášovi, že jelen odtud přicházel. Vrátil ji tedy zpět a znovu nasadil. Nyní Bubu zalehla do řemenu a zamířila opačným směrem, postupujeme mírně do kopce, když adjunkt ukazuje na mírný terénní hrb, kde se za třtinou rýsuje výrazná nepřirozeně rovná linie. „Neleží támhle?“ Lukáš zastavuje psa a my se jdeme podívat. Je to ale jen plochý balvan. Lukáš psa opět pouští na stopu, i když trochu změní směr postupu. Po nějaké době se nám to nezdá a bez jediné známky barvy zastavujeme a že zkusíme nasadit Bubu znovu. I přes můj dobrý pocit z rány, trochu znejišťuji. Scházíme trochu bokem zpět a když se po chvíli podívám do linky pod námi najednou vidím něco trčet z borůvčí. „Vždyť je to paroh!“ Ještě jednou si promnu oči, jestli se mi to nezdá a nahlas křičím „Horidóóó!!!“. Kluci přichází a já jim ukazuji místo, kde jelen zhasnul. Lukáš mě prosí, abychom zůstali na místě a počkali, že kontrolně psa nasadí znovu. Po krátké chvíli přichází Bubu a s přehledem jelena nachází. Pak nám to došlo. Původně jsme šli správně, ale v místě, kde jsme kontrolovali onen balvan jsme barvářku zarazili a ona poté uhnula a vydala se asi po jiné čerstvé stopě. Tu radost nejde ani popsat. Před námi ležel impozantní starý nadočnicový desaterák, král zdejšího říjiště. Můj splněný jesenický sen. Lukáš mi slavnostně předal úlomek. Poté se omluvil, že už má skluz a má ještě nějakou schůzku. Poděkoval jsem mu za dosled a rozloučili jsme se. Doplním ještě že jelen byl zasažen přímo na komoru, ale nebyl prostřelen. Střela prošla lopatkou přes jedna i druhá žebra a opět do lopatky na druhé straně, na které se zarazila. Proto jelen nebarvil, malý vstřel zřejmě přetáhnul kůží a vybarvil dovnitř komory, což se poté při vyvrhování také potvrdilo. Následovala opravdová dřina stáhnout jelena k průseku, kde bylo možné dojet terénním autem. V mezičase se silně rozpršelo, až jsme byli za chvíli „durch“. Cesta na polesí byla radostná. Na polesí jsem tělo jelena zavěsil do chlaďáku, oddělil hlavu s trofejí a rozloučil se s adjunktem, kterému jsem ze srdce poděkoval za pomoc. Pak jsem se rychle šel převléct do suchého abych tuhle loveckou „odyseu“ neodmarodil. Dvouhodinová cesta domů mi vcelku utekla a já mohl svoje lovcovo štěstí sdílet s rodinou u kalíšku odpovídajícího obsahu.
Děkuji ještě jednou polesnému Lukášovi za dosled, adjunktovi Ondrovi za pomoc, sv. Hubertu, jak to tam nahoře zase pro mě vymyslel a Vám, mé drahé Jeseníky, za to, co jste mému mysliveckému srdci dopřáli a třeba ještě dopřejete. Lovu, lesu a myslivosti ZDAR !!!

vložil: Petr Rolinc
vloženo: 1.10.2026 13:16
zobrazeno: 792x
hodnocení: 6 hlasů

Komentáře:

1.10.2026 20:24 vložil Milan Jirmann
LOVU ZDAR!!! Velice dobrý jelen.

1.10.2026 15:13 vložil Zbyněk Oliva
Lovu zdar! Dobrý jelen a moc pěkný příběh 1***

Chcete-li hlasovat nebo napsat komentář k této fotce, musíte být přihlášeni.

Informace o provozovateli | Obchodní podmínky

webdesign 123 DESIGN