Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Je to už nějaký ten pátek zpátky, kdy se mi na hranici naší a sousední honitby podařilo narazit srnce, který se pásl uprostřed pole na zelených listech sóji. Při zběžném pohledu na něj, mě upoutal trs trávy, který měl zapasovaný mezi parůžky, přičemž z nich jsem zahlédl pouze bílé špice, bez výsad. Jak už to tak bývá, než jsem si srnce stihl pořádně přečíst, tak jsem si jej zradil. Srnec však k mé radosti odběhnul k nám do houštiny lemující potok. To víte, potkáte deset, patnáct, dvacet srnců, ale pak potkáte jednoho a víte, že to je on, ten jediný, kterému budete věnovat své úsilí. Od míst kde srnec zatáhl, je postavena asi na dvě stě metrů kazatelna, a tak zde vedly několik následujících večerů mé kroky. Srnce jsem téměř vždy viděl, ale byl mimo dostřel. On až tak mimo dostřel samozřejmě nebyl, ale přeci jenom, když si člověk nevěří na přesné umístění rány, raději si ji odpustí a k tomu, ještě jsem jej neměl řádně obeznaného. Podle tvaru těla jsem tušil, že se jedná o staršího srnce, ale stále jsem neměl absolutně tušení, co má vlastně na hlavě. Tu jednou měl mezi parůžky zamotán trs trávy, tu stéblo rákosu, či na hlavě tahal kus větve z trnky. I přesto všechno co srnec obnosil na hlavě, jsem obeznal, že snad má krátkou přední výsadu na pravém parůžku, a nad levou růží výsadu do boku. Tušil jsem že, by mohl mít i nějakou výsadu dozadu, ale nebyl jsem si kvůli zamotané vegetaci mezi parůžky vůbec jistý. Již jsem byl pevně rozhodnutý lovit, ale večerní a ranní čekané na kazatelně nevedly k úspěchu, rozhodl jsem se zkusit štěstí ze země. Při ranní šoulačce jsem si vyšlapal své stanoviště pod blízkou trnkou poblíž míst, kde srnec vytahoval na paši a zde kryt křovím jsem absolvoval několik ranních a večerních čekaných. Srnce jsem samozřejmě viděl, ale již s přibližující se říjí se pohyboval se srnou, která jej vždy odváděla od míst, kde jsem čekal. V sobotu, v posledním večeru června, se mě přítelkyně ptá „tak co, jdeš na něj“ a já se ji snažím vysvětlit, že je mi blbé lítat neustále kolem srnce a netrávit doma večer s ní a našim malým synkem, který se na mě culí z postýlky, ale i tak mě posílá ven se slovy „běž, co kdyby dnes náhodou“. Sice na oko protestuji, ale už se vidím pod trnkový keřem. Obléknout se, rychlá pusa ženě a prckovi je otázka okamžiku, flinta do auta a už si to vyjíždím. Je ještě hodně brzy a proto zasedám jako už poněkolikáté na kazatelnu s tím, že se později přemístím pod trnku. V tom okamžiku slyším za sebou pohyb a už zjišťuji na cestě dva černé voříšky, kteří hledí do rákosí ve kterém vybíhá srnčí kus a okamžitě se za ním vydávají. Vře to ve mně a v duchu si chystám ne moc slušnou řeč pro majitele, než mi dojde, že tu žádný není. Mou naštvanost ještě podtrhuje skutečnost, že z míst kde psi zaběhli, vybíhá udýchané srnče a schovává se do traviny přímo před kazatelnou. Píši ženě co se mi přihodilo a když se půl hodinky nic neděje, tak se oklikou přesouvám pod trnkový keř. Nebyl bych to já, abych si při přesunu pod trnku nezradil srnčí kus a tak s nevalnou nadějí na úspěch rozkládám lískovou dvojnožku a pozoruji okolí. Na horizontu zahlédnu několik vybíhajících kusů srnčí zvěře a dalekohledem obeznávám i příčinu. Samozřejmě, ti dva vořeši. Z přemítání o tom zda se za nimi vydat, mě vytrhne srnčí zabekání, které se opakuje a opakuje a blíží a blíží. A už na kraj pole vychází na první pohled srnec. Rychlé obeznání dalekohledem, ano, je to on. Dalekohled měním pomaličku za kulovnici a pokládám ji do dvojnožky. Srnec jde podél kraje pole přímo ke mně. Se mnou začíná lomcovat horečka, přičemž se srnec tak na 60 m vytáčí na pole a ukazuje se mi bokem v celé své kráse. Mám odjištěno, napínáček natažený, jen přes tu horečku se mi nedaří pořádně zamířit. Kříž puškohledu lítá po celém kusu a nechce se zastavit. Snažím se rozdýchnout a když se mi podaří na malý moment ustálit kříž na středu těla, třeskne výstřel. Srnec po ráně mizí z mého obzoru a já v prvním okamžiku ani nevím, jestli se srnec zlomil, nebo odskočil do rákosí. Pohyb v místech kde jsem střílel, mě však přesvědčí o odkazování. I tak rychle přebíjím a jistím, ale odkazování pomalu ustává. Uklidňuji loveckou horečku a pomalu přistupuji k již zhaslému srnci, kde mě při pohledu na srnce a jeho parůžky horečka schvátí podruhé. Smekám klobouk, stojím nad srncem a přemítám celý příběh, jak mě školil. Srnci zasouvám úlomek do svíráku i sobě za klobouk a děkuji patronům myslivosti za úžasný lovecký zážitek. Jo a samozřejmě to největší poděkování patří přítelkyni, která mě ochotně pouštěla na vycházky a doma na mě čekala s otevřenou náručí a byla tou první, které jsem mohl povykládat své zážitky z čekaných a která se v době kdy táta lítal za srncem, se skvěle starala o našeho čtyřměsíčního synka, který doufám zdědil po tátovi alespoň trochu té lásky k přírodě a myslivosti, a tak trochu doufám, že jednou nebudu vyrážet do lesa na čekanou sám ale společně s ním. Tak co zelení přátelé, stojí ten srnec za to? Myslivosti a lovu ZDAR. Srnec uloven na vzdálenost cca. 60m, ráží 7x57R, odhad věku 6 let.