Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Ráno jako každé pracovní. Okolo půl sedmé se krásným letním dnem šourám do kanceláře. Užívám si raního sluníčka. V kanclu sednu k počítači, zkontroluju emaily a pomalu se chystám pokračovat v rozpracované práci z předešlých dnů. V tom se rozrazí dveře a v nich kolega, že se mnou potřebuje mluvit. Sděluje mi, že mu volal jeden z nájemců honiteb LČR a že postřelil prase a potřeboval by dosled. Kamarád má moc práce a tak se domlouváme, že mi půjčí svého zkušeného barváře a na dosled půjdu já. Celou akci mi posvětí ještě šéf a než se stihnu vzpamatovat už je pro mě nachystaný odvoz na místo večerního děje. Po ceste se ještě zastavujeme pro psa a já se jdu převlíct. Když odcházím z domu na chvíli se ještě zastavuju a přemýšlím, zda si vzít sebou kulovnici. Nakonec se rozhoduju nechat jí doma. Bůhví jakým půjdem terénem a navíc doprovod, který mě dovede na nástřel a bude se mnou pokračovat v dosledu je dobrý střelec s poměrně dobrou fyzičkou, takže kdyby něco, tak to snad zvládne. Po několika minutách přijíždíme na nástřel. Zde dostávám základní informace a nacházíme nástřel i dostatek barvy. Pes se opírá do řemene a vyrážíme. I přesto že nástřel již prověřoval jiný pes se Dino (barvář) nenechá oklamat a neustále pokračuje po pobarvené stopě. " Tady jsme včera zkončili" oznamuje mi doprovod. Nechám Dina pokračovat dále a kontroluju stopu. Barva se již oběvuje sporadicky ale pořád nacházím kapky. Jdeme správně. Přicházíme ke smyku. Dole pod námi je potok, nad námí příkrý kopec. Předpokládal jsem, že se postřelené prase půjde zchladit. Jaké bylo však moje překvapení, když mě Dino začal táhnout do kopce. Trochu nevěřícně jsem ho následoval a ve správnosti jeho směru mě utvrzovaly stále se ještě objevující, zaschlé kapky barvy. Pomalu se dereme skrze bukovou mlazinu do kopce. Jde vidět, že i divočákovi se šlo těžce. Nacházíme dva zálehy a i směr, kudy šlo se mění. Je to taková klikatá cesta. Začínám pochybovat o tom, zda ho vůbec dosledujem. No nic. Vylezem na kopec, tam je asfaltka. Na ní se rozhodnu co a jak. Ohlédnu se za mým doprovodem. Ten mě mírně zadýchán ale statečně následuje. Předkládám mu plán, který jsem vymyslel a on souhlasí. Po menším vydechnutí pokračujeme dále. Kopec nebere konce. Doprovod se pomalu vzdaluje ale barvář mě pořád táhne po stopě. I kdy mu je již dvanáct let, na stopě se chová jako naprostý profesionál, na kterém nejsou patrné známky únavy. Stopa najednou zahnula a vede rovnou po smyku do dalšího prudkého kopce. "Tak ještě kousek a ukončím to". Už tomu přestávám věřit když najednou Dino prudce odbočí a táhne mě opět do bukového náletu. Po asi padesáti metrech zvolní tah řemene a já vidím, že jde s vysokým nosem. "Že by? Né Dino přece u kusu vždy hlásí". Když v tom na necelé dva metry vstává divočák ze svého zálehu v celé své kráse. Výhružně klektá zbraněmi. "A jsem v prd....." ríkám si a pomalu couvám. Doprovod někde podemnou a já nevím co teď. Naštěstí se divočák zvedá a odchází směrem kudy funí do kopce můj doprovod. Volám na zpoceného a v tom se mi vysmekl pes a tradá za divočákem. Najednou padla rána. Jedna, druhá a následně třetí a slyším hlášení psa na místě. Tak snad konečně. Volám na doprovod a ten mě ujišťuje "Leží"!!! Roztřepal jsem se a skoro nejsem schopen chůze. Pomalu přicházím k již zhaslému divočákovi. U něj stojí doprovod, popisující mi co se dělo. " Jak si na mě zavolal tak jsem ho zahlédl a i on mě a rozběhl se proti mě. První ranou jsem ho minul, druhou jak odbíhal tak jsem trefil komoru a třetí na krk pro jistotu. Prohlížím si tříletého sekáče i jeho zbraně. Kdyby mě s něma nabral tak nevím no....Od téhle chvíle si budu pamatovat, že dosled beze zbraně je blbost. Nikdy mě nepřestane udivovat tvrdost černé zvěře i krásy celé české myslivosti a vše co k ní patří. Nikdy nebudu litovat rozhodnutí stát se myslivcem. Lovu zdar!!!