Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Protože napadl dostatek sněhu a nebylo nutné čekat, zda vyjde měsíc, vyrážela jsem každou noc na lov prasat. Příliš se mi nedařilo, ale já se jen tak lehce nevzdávám :-). V neděli večer jsem vyrazila také. Když jsem po osmé hodině přicházela na vnadiště, vidím tam stát samotné prase, odhaduji tak do 40 kilogramů. Pokouším se potichu přiblížit, ale sníh křupe pod nohama a divočákovi se to příliš nezdá a odbíhá. No nic, nasoukám se do posedového vaku a doufám, že přijde liška. Za chvilku přichází divočák znovu, ale něco se mu nezdá, a tak jen projde ve smrkovém nárostu a mizí. Za nějakou chvíli přichází srna se srnčetem a v klidu baští jablíčka. Za chvíli odbíhají, a já doufám, že je to kvůli příchodu divočáků. Přichází ale „jen“ jelen. Důstojně a v poklidu. Snažím se ho přečíst, ale mlží se mi dalekohled, jen co ho přiložím k očím. Dokážu přečíst, že má dlouhé očníky a opěráky a na obou stranách slušné koruny. I celková délka lodyh je velmi slušná, zkrátka chovný jelen, tipuji přelom druhé a třetí věkové třídy. Chvíli ho pozoruji a najednou spím :-)). Přeci jen těch loveckých nocí bylo dost za sebou, ráno do práce a tělo už si o ten spánek řeklo. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když otevřu oči, tak jelen je tam stále a za ním stojí divočák! Tak to je obrázek, směju se. Mám spíše zkušenost, že vysoká a srnčí před divočáky odejdou, takhle v klídku spolu jsem je ještě neviděla. Porovnávám velikost divočáka vůči jelenovi a odhaduji, že je to ten stejný divočák, co tu byl při mém příchodu. Jestli to půjde, pokusím se ho ulovit. Stojí ale v zákrytu za jelenem, tak si v klidu připravuji zbraň a čekám, až popojde. A čekám dlouho.... Asi po půl hodině se jelen podíval směrem ke kazatelně a pomalu odešel. Tak, a teď zmizí i divočák, asi foukl špatný vítr. Divočák ale zůstává stát, a tak vysunuji ruce z rukávů, mačkám spoušť... a nic... Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že mám zajištěnou zbraň, kterou mám půjčenou, protože svoji mám v opravě. Potichu odjišťuji, ale divočák se mezitím staví na ostro, a tak nezbývá než zase čekat.... Ruce už mi pořádně mrznou, když se najednou divočák dívá směrem ke mně a staví se na široko. Není na co čekat, je evidentní, že se mu něco nezdá, a tak mačkám spoušť. Divočák kvikne, ale odbíhá... Čekám povinných 10 minut a jdu se podívat na nástřel. Nacházím zde tmavou barvu, což mě uklidňuje, a tak se opatrně vydávám po barvě, která je na sněhu dobře vidět. Místy je otěr barvy i na smrčkách a trochu mě udivuje v jaké výšce. Asi po 30 metrech vede barva do hustého smrkového nárostu a za ním se zdá, že už nepokračuje. Dovnitř se mi nechce, co když není ještě zhaslý? Mám před prasaty opravdu respekt... Házím dovnitř sněhové kouličky a čekám, jestli se bude něco dít. Nic. Ale stejně se mi tam nechce. Pomalu obcházím ten smrkový kotlík a říkám si, že mi nezbude nic jiného, než tam vlézt. Najednou si ho všimnu! Divočák je zapasovaný mezi smrčky, je obalený sněhem, takže úplně splývá. Zdá se, že je zhaslý, ale přeci jen se k němu přibližuji s odjištěnou zbraní. Když k němu přijdu, začínám být trochu vyděšená z jeho velikosti. Je rozhodně větší, než 40 kilo, to už asi nebude lončák... Tak to jsem tedy zvědavá, co s ním budu dělat. Sotva ho vytáhnu z těch smrčků, abych ho mohla vyvrhnout. Je půlnoc a já jsem zrovna slaměná vdova... A otravovat v tuhle noční hodinu někoho s prosbou o pomoc si opravdu netroufám. Divočák holt bude muset zůstat do rána v lese. Nakonec se mi daří ho ze smrčků vytáhnout, položit na pravý bok a vzdát nezbytné pocty. Smekám klobouk a ještě jednou si vše přehrávám. Je to moje největší ulovené prase, podle nedorostlých řezáků opravdu lončák, na naše poměry „větší než obvykle“. Vyvrhuji ho, zabezpečím, aby větral a stavím nad ním jakousi stříšku z plachty, aby ho do rána nenačaly lišky a krkavci. Ráno pak oznamuji kolegům, kteří nejsou myslivci, že pro ně mám výbornou bojovku. Nechápou, a tak jim vysvětluji, že potřebuji dostat z lesa ulovené prase. Jsou ochotní, a tak vyrážíme. Jsou dva, prase je za chvilku v autě a za další chvilku v chlaďáku. Tady zjišťuji, že váží 62 kilo s hlavou a běhy, což je asi ve spoustě krajů „slušné sele“ :-)), ale u nás opravdu hodně slušný lončák. Mám z něj opravdu radost! Lovu zdar!