Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Liščí okouzlení. Hliník, místo mnoha scenérií a zvěře, je v posledních lednových dnech hostitelem liščích námluv, které byly prozrazeny zrakům mým a mého kamaráda jen týden před následujícími okamžiky. Středeční ráno, prvně po dlouhé době se svou ocelí a kresleným ořechem vyzařující věrnou "přítelkyní", osazenou japonským druhem, usazuji se na oblíbený "hrbek", jež by mohl psát dějiny tohoto malebného místa, ten, který byl svědkem několika cest rychlých, německých a nekompromisních úderů na zdejší obyvatele, kteří nesou pojmenování zvěř. Ranní šero položené na bílém koberci stlačeného a hlučného sněhu se střídá s nadcházejícím zataženým nebem. Navdzory vrstvám, připomínajících zimní tukové vrsty zvěře, začíná do mého těla prostupovat mrazivý rozprouděný vzduch. Zavazadlo pode mnou, jež má mimo jiné na starosti hebké podepření mé "přítelkyně", bojuje s mrazem vzlínajícím od jílovité země. Moderní vynález, jež je poháněn bateriemi, rovněž chrání chodidla mé maličkosti, avšak mysl je silnější a dává pokyn prstu posunout výhřev ještě o jednu polohu. Netrpělivé pohledy prorážejí chlad a směřují k členitému terénu bývalého těžebního místa. Již několik minut mizí osmá hodina do historie, když náhle, mé oči trhá mysl k malé ploše. Pohyb. Dalekohled naráží okuláry do očních oblouků. Rezavý, ladný pohyb zakončený vzhůru vztyčenou šavlí. Liška. To jedno slovo zahlcuje celý mozek. Pohyb pokračuje, když v zápětí, doprovází jej ještě ladnější a jemnější. Ano, dva tvorové jdou v závěsu v těsné blízkosti, když náhle, vzepřou se na zadních bězích a předními se dotýkají svých těl. Špičáky se s rozvahou otírají o fousy a slecha dvou druhů. Při jejich tanci poletuje přemrzlý sníh. Náhle mě z pozorování probudí myšlenka, jež má ukončit tuto premiéru. Krouživý pohyb, a mé tělo je vystaveno chladnému ustlání na bílém koberci. Dílem okamžiku je spojení mé "pohovky" a nelítostné "milenky". Dvojice postupuje přes prohlubeň do protisvahu. První aktérka zastavuje. Pohled přes japonského mistra kazí výhony místních dřevinných domorodců mladého věku. Čekání na nezbytných pět metrů další liščí důstojnosti vystřídá pouhé vytracení obou aktérů za blízkým převisem půdy a tamnější stěna porostu pohlcuje veškeré naděje na další lovecké počínání. Ne rozezlený ani zklamaný, ba naopak plný nadšení a očekávání z dalšího rána, zvedám se z chladného objetí a přes jednu terasu vykračuji směrem k nedalekému domovu. Čtvrteční ranní ticho v pokoji rázem ruší vibrování a jakýsi zvuk, vybíhající z mého telefonu. Netrvá snad dlouho a mé tělo je opět zabaleno do nepříliš pohybu dovolujícího šatu. Záda obtěžkány zavazedlem a jedno z ramen ještě přitíženo neopomenutelnou ocelí a ořechovým dřevem tvořenou krasavicí. Tak vyrážím ještě v šeru k včerejšímu, a zároveň nejmalebnějšímu místu naší honitby a plánovaného střetnutí s dvojicí, do zímního šatu oděných lišek. Několik desítek metrů a mé, zatím mrazem netknuté tělo, upadá na batoh. Ihned se ukazováček pravé ruky dotýká posuvných komponentů zahřívacích vynálezů. Ještě malé pohyby pro lepší zapadnutí těla. Doznívají nepříjemné zvuky způsobené mým pohybem po zmrzlé vrstvě sněhu. Není to dlouho, snad čtvrthodinka a mé rozjímání vyruší tlupa srnčí zvěře, která tuto malou "honitbu" v honitbě rovněž často navštěvuje. Jen občasné vrzání sněhu pod spárky srnčích kolemjdoucích vyruší již více jak hodinové čekání na hlavní hrdiny dnešního dějství. Ztuhlá dlaň s prsty vytahuje mobilní telefon, aby oko myslivce zjistilo, jak dlouho setrvává na "hrbku". Už asi čtvrthodinku mizí osmá hodina opět do hlubin historie. Rychlé skoky vlevo i vpravo prořezávají zmrzlý sníh, když náhlé odskakuje tlupa šedavých postav kdesi dále do lesa. Smysly jsou zaneprázdněné a nasměrované do zákoutí, kde před malým okamžikem hrála jakousi předehru srnčí společnost. Dlouhý a rychlý pohyb. Následuje jej snad o loket delší, ještě jeden. Dva ladné velké skoky nevelkých rezavých hrdinů z minulého rána. Jsou to oni, nebo spíše ona a on. Stejně, jako včera, popochází po malé ploše jednoho ze tří "kopců" na kraji hliniště, vzniklých lidskou rukou. Těla se přibližují k sobě a v zápětí se každé z nich ocitá na zadních bězích, aby se ty přední mohly dotýkat, jako včera. Dopadají poslední zmrzlé části bíleho koberce, když se dvojice vydá po svážku jen pár metrů k malému vodnímu zrcadlu, poprášenému sněhem. To je obklopeno nevysokým porostem místních mladých vrb a topolů a doladěno nedalekou navýšeninou velkých bloků jílovců. Vysoký rákos doprovázený třtinou je v tomto koutě krajiny samozřejmostí. Oba milenci se přes zamrzlý útvar a jeho záštitu ocitnou až na ploše porostlé jen sněhem slehlou třtinou, kde oba usedají. Krása pro zrak, avšak pro loveckou snahu nevýhodná pozice. Musím se přišoulat, bleskne mi hlavou, jen pár metrů, říkám si. Opatrně se zvedám, nemám strach z vizuálního vyplašení, jsem bílý. Spíše hlučný tvrdý sníh drásá nervy při každém vlastním pohybu. Pár kroků a liščí aktéři se baví jen svou přítomností a žádný ze zvuků mnou vydaných je nemůže zneklidnit. Jsou příliš zabráni do sebe. Ano, dvacet vytoužených metrů se mi daří splnit. Lišky však na mne nečekaly a opět svými zaláskovanými pohyby vnášejí život kolem malého ledového zrcadla. Neustálé popocházení ze strany na stranu a náhlé ztrácení a znova objevování nebere konců. Pojednou se oba vydají opět na kopeček, za jejímž horizontem se ztrácí. Přivřené oči a vydechnutí symoblizují mé zklamání z odchodu tak očekávaných tvorů. Dalekohled přitisklý k očním obloukům, ale marně, ani ten nic neprozrazuje. Zvedám kolena ze studeného sevření. Opět je na řadě přiblížení krajiny, kde lišky zmizely. Pohyb. Přes kopeček se přehoupne pár rezavých druhů a znova se spouští do obrostlého zmrzlého jezera. Tělo rychle padá na mrazivou podložku, nelítostná, do ořechového dřeva oblečená ocelová kráska uléhá do zeleného objetí batohu. Hledám. Japonský zaměřovací fenomén chce pomoct. Daří se mu. Aktéři se vydají opačným směrem jezírka. Světlý pahorek bez porostu vegetace. Šance, říkám si. Prsty pravé ruky otáčejí otočným prvkem na zaměřovacím dalekohledu až když na proti tečce svítí zlatá desítka. Najednou se jemnější pohlaví ocitá na pahorku. Průsečík tenkých nitek najíždí na hruď sváděné družky. Posuvný prvek pojistky je v poloze umožňující výstřel snad během desetiny sekundy. Ukazovací člen pětičleného osazenstva ruky pociťuje chladivý dotek leštěné spouště. Dech je klidný, vyrovnaný bez nervozity. Celý komplet živého a neživého soustředění a mého těla míří jasným směrem. Zdají se tyto chvíle jako dlouhé. Nikoliv, to vše se odehrává ve třech sekundách, když liška sestupuje z pahorku do malé roklinky. Za ní jí v těsné blízkosti následuje její partner. Zaráží na totožném stanovišti, jako jeho družka před okamžikem. Vše se opakuje. Střed kříže je za rezavou plecí jako doma. Drží zde pevně, jako namalovaný na rezavém krasavci. Spoušť netrpělivě čeká na již intenzivnější pohlazení. Dočká se. Dává povel rychlému, nekompromisnímu a smrtelnému pohybu. V zemi německého lidu vyrobená precizní střela prořezává mrazem obohacený vzduch. Liščí tělo se vlní, když dvě jádra provádějí nelítostnou práci a prochází se stále velkou energií dále kdesi do porostu. S posledním výdechem se láme v ohni do chladného podkladu. Na nic nečekající družka přesazuje roklinku a míří vzhůru po svahu ke kraji lesa. S jejím pohybem se odemyká závěr její pronásledovatelky. Otevírá se. Závěr naráží na vyhazovač a zlatavá nábojnice s vůni po střelném prachu letí kratičce vzduchem. Dopadá těsně vedle střelce. Sotva dopadne, když v nábojové komoře čeká na rozkaz ukazováčku další německý nezmar. Lišáková choť se zaráží. Krátký pohled na ležícího druha jí zmaří pohotově vyslaná střela, obdobná té první. Proniká její plecí. Sráží lišku k zemi. Nehýbe se. I ta stačí pouze jednou vydechnout s dopadem do zmrzlého koberce. Bleskové a poslední opakování závěrem. Vydechnu i já a kontroluji zaměřovacím dalekohledem oba rezavé aktéry dnešního vysněného rána. Leží nehybně. Doznívá dunivý zvuk, jež doprovázel i druhou německou smrtonošku. Ačkoliv mnoho vět psaných, nedlouho trvalo zhasnutí obou druhů. Vteřin pět či čtyři. Ani to však není podstatné. Nevědom si pronikání chladu do těla, ještě pořád ležím na zmrzlém sněhu a hlavou mi prochází celý dnešní "film". Po chvíli se zvedám a stále nevěřícně kontroluji dvě rezavá těla jak nehybně leží. Znova mi má zbraň dokázala, jak je rychlá, pohotová a především přesná. Hladím jí jako živou bytost a ladným pohybem jí dávám místo na svém rameni. Nacházím první vystřelenou nábojnici a následně obě zavírám do kapes. Lišky se zdají býti velké. Volám otci, který ještě pohlcoval teplo domova, než měl vyjet do terénu. Připomínám fotoaparát a zavěšuji telefon. Čekám a znova promítám vzácné chvíle s liškami. Přichází otec. Ukazuji, kde leží rezavé krásky a scházíme po terasách hliniště přes porosty třtiny napřed k bližšímu lišákovi a následně k lišce. Druhy rozdělené prvním výstřelem pokládáme k sobě na jílovcové balvany, přes které několikrát spolu přešli. Jsou opět spolu, ale v jejích světlech již není v našem pozemském životě žádný oheň. Zimní lovecká čepice klesá k srdci a liškám se dostává řádných mysliveckých poct. Otec podává pravici a v levé ruce na jeho zimní lovecké pokrývce přidává dva úlomky. Teprve nyní může nastat fotografování a zvěčnění alespoň malé části dnešního rána. Ostatní detailní vzpomínky se zapisují do mladé paměti a s liškami opouštíme toto krásné, sněhem posypané místo výstupem po terasách. Směřujeme k blízkému domovu. S provoláním Lovu Zdar! Dalibor Krůpa.