Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Jak jsem udělal chybu …, ale to bych byl na konci příběhu. Začnu pěkně od začátku. Když jsem se narodil mojí mamince ve smrkové houštině, ještě jsem netušil co mi přinese život v lese. Bál jsem se, ale moje maminka laň byla starostlivá a dávala na mne pozor i když jsem byl pěkně neposedný. Za rok už mi narostly první parůžky a já je nosil s hlavu hezky vztyčenou, aby je mohli ostatní obdivovat. Takové pěkné dlouhé špičky. Snažil jsem se všechny kolem pošťuchovat a pěkně jsem se naparoval. To už jsem se naučil, že si musím dávat velký pozor na člověka. Ten je moc nebezpečný! Někdy jsem musel pěkně rychle utíkat abych se stačil schovat. Později jsem začal okukovat starší jeleny jak si pro sebe zabírají všechny laně a nám mladším žádnou nenechají. To se mi vůbec nezamlouvalo. Zkoušel jsem si některou šmolku nebo i laňku zabrat pro sebe, ale to jsem se trochu přepočítal… dostal jsem pěkně na frak. Auuu au ještě teď to bolí, když si na ty časy vzpomenu. A tehdy přišla ta chvíle, kdy jsem si řekl, že to takhle nenechám. Však já jim všem ještě ukážu! Lidé říkají, že „Trpělivost přináší růže“. Nevím co to znamená, ale vysvětlil jsem si to po svém. Začal jsem na sobě pracovat. Každý den jsem běhal na kopec a zase zpátky dolů, alby se mi pod kůží pěkně rýsovaly svaly. Snažil jsem se na pastvině spást tu nejlepší trávu a olupovat ze stromků ty nejšťavnatější kousky. To aby mi další rok narostly krásné parůžky. Vždycky jsem si pro sebe vydobyl to nejlepší místo. A pak to najednou bylo tady. – Přišla další říje a můj hlas v té době už pěkně zhrubnul. Už to nebylo to mladické pískání jako dřív. Konečně jsem zažil tu slast, když o mně laně začaly projevovat zájem. Však jsem teď byl taky fešák jak se patří. Cítil jsem, že teď přišla moje chvíle. A tak jsem to zkusil a nakonec i dokázal…. opanoval jsem největší a nejlepší říjiště široko daleko – Remízek v pastvinách. Tehdy jsem zjistil, že se nemusím o nic starat. Dokonce ani být tak ostražitý jako jsem býval dříve. Stačilo mít tady „Boženku“ (starší laň) a ta už se vždycky postarala o to abychom byli všichni v bezpečí. Dávala vždycky pozor a při sebemenším nebezpečí začala utíkat do bezpečí. Mi všichni samozřejmě s ní, buď do remízku a nebo k rybníku a někdy taky do lesa. Podle toho kam to bylo blíž. A tak jsem si hleděl jen těch krasavic co se předháněly, abych jim věnoval svou pozornost. A že jich bylo…. nechci se chlubit, ale někdy jich bylo pohromadě i šedesát… hmm nádhera. Jedinou starost mi dělali moji konkurenti. Například „Pepa ze stráně“ (nad Nežichovem) ten mi tu jednou chtěl odloudit několik laní. A tak jsem ho pěkně hnal. Ale zas ne moc daleko… jen pěkně v bezpečí mezi kravami a pak zase honem zpátky ke svým krasavicím. Taky to na mně zkoušel „Lojza z bordelu“ (u Branišova). Toho jsem hnal tak, že si pak radši už vždycky hleděl svého a mně se tu už nemotal. Vždyť měl svých laní dost, tak nevím proč koukal i na ty moje. Když je říje a jsou na mne vášně tak neznám bratra. Ve své blízkosti jsem strpěl jen strejdu „Emila“. Párkrát jsem mu dovolil půjčit si pár laní. Částečně z úcty ke stáří a taky tak trochu proto, že měl takové dlouhé špičaté paroží a já se trošku bál abych nedostal… Jenže strejda mě měl rád a prát se naštěstí nechtěl. Tehdy někdy jsem dostal své jméno. Říkají mi „Gappa“. To asi proto, že jsem se naučil pěkně ošálit člověka. Však jsem také skoro každý den cítil jeho přítomnost. Jednou z té strany od lesa a podruhé zase odjinud. Chtěl jsem ho zastrašit a tak jsem se předváděl a dělal se větším než jsem byl doopravdy. Stačilo se vždy k člověku otočit zády a dělat že větřím. To se pak moje chlouba na hlavě zdála docela obrovská. To jsem ho ale pěkně zmátl. Říkalo se o mně, že jsem „Zlatý jelen“ a všichni pěli báje o tom jaký jsem král. Krásné, ale já věděl své. Zkrátka – člověka bylo tak snadné přelstít. Jako tuhle jednou. Vyšli jsme si s Boženkou ven z ohrady podívat se k rybníku jestli tam není lepší pastva. A hned to jeden člověk věděl. Přiřítil se ve svém automobilu. Zastavil hnedka na odpočívadle u cesty za křovím a čekal na mne. Jenže Boženka byla chytřejší než on. Odvedla nás do toho křoví přímo u auta toho člověka. Tam jsem společně čekali a smáli se tomu jak nás ten člověk hledá. Nevydržel to moc dlouho a zase odjel. To byla naše chvíle… potichu jsme vyklouzli z křoviska a honem zpátky na pastvinu kde jsme všichni v bezpečí. Za pár týdnů jsem se už cítil trochu unavený, těch laní bylo… uff. Taky se pořád plašily. Jednou běžely tam a pak zase jinam. A mně už trochu přestávalo bavit s nimi pořád někde lítat. Zvlášť když jsem věděl, že je ta bláznivá Boženka zase přivede zpátky. Tak jsem se přestal plašit s nimi. Vždycky jsem je jen vyprovodil, ale jen kousek aby se neřeklo a pak se zase staral jen o sebe. Honem se trochu napást než se holky vrátí. Ale hlavně zůstat pěkně v kravách aby se mi nic nestalo. Tak to pokračovalo každý den až mi začínalo být divné, proč jsem tu z jelenů už jen já a po ostatních ani vidu ani slechu. Mají snad někde něco lepšího? Vrtalo mi to hlavou. Dnes ráno jsme zase ucítili člověka. Ten pach byl docela blízko a šel od lesa. Božence to samozřejmě neušlo a tak radši sbalila všechny kolem a odvedla je do bezpečí za rybník. Chvíli jsem přemýšlel, že půjdu taky. Ale pak mi to nedalo a řekl jsem si, že se půjdu podívat za Pepou do stráně. Zajímalo mně proč se tak dlouho neukázal. Dělal jsem, jako že jdu za Boženkou. Ale když se nedívala zabočil jsem do leva a pěkně podlezl jednu ohradu a pak druhou. Pořád jsem si připomínal, že mám dávat pozor. Kouknout doleva, doprava… hmm tady je ale pěkná pastva. Trochu zavětřit, ale nic necítím a tak mířím pomalu k lesu. Protáhnu se skrz trnky na úvozovou cestu a už mi chybí jen malý kousek přes louku a budu v lese. Ale co to… jsem zmatený… ty pachy… člověk – a tak blízko. Chci utíkat honem pryč do bezpečí, ale kousek ode mne se ozve zamručení… neodolám a zastavím - co to je? Třeskne rána a nad krajem se rozhostí ticho – odešel král. Pro mého milovaného manžela a jeho přátele