Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Dobře vím, že tahle malá a mladá liška v souhrnu vydá za víc, jak pět předchozích lišáků, tedy minimálně z pohledu těch posledních dvou zajíců okupujících Čuhelák. I tak je pro mne trochu zklamáním. Ale abych ve vyprávění nepředbíhal, vraťme se nejprve zpět do prosluněného nedělního odpoledne. Udělal jsem si čas a obeznal obvyklá místa liščích pobytů. Zmrzlá sněhová pokrývka mi samozřejmě nemohla povědět nic přesného z posledních dvou dnů, ale obměk minulého týdne pravidelné návštěvníky přeci jen trochu poodhalil. Jako proprietu jsem sebou vzal oblíbený pytlík s granulkami a na pár nadějných místech udělal hrstičkové zastávky. Nevynechal jsem ani Čuhelák, přesto že jsem zde o den dříve úřadoval. Furt mi totiž v hlavě vrtalo, že se zde v sobotu v krátkém čase ukázala stejná liška dvakrát, ale pokaždé s dost odlišným chováním. Vybrané nebe dělá své a tak doma při -8 balím ještě o svršek víc a vyjíždím už v pět. Je tak jiskřivý mrazivý vzduch, že to sráží viditelnost na minimum. Volím tedy radši než sezení na zemi, vysoký posed v zadní části, jak jinak než Čuhelova koutu. Ukřupané pole dělá příšerný rámus, což nezapomíná okomentovat srnčí až z hlouby lesa. Teplota a viditelnost klesá každou minutou, krčím a chuchlám se tedy ve vaku co nejhlouběji odkázán pouze na dalekohled. I ten však vydrží vždy jen jedno letmé přelétnutí pole do zamlžení. O půl sedmé doplňuje krčící se ušáky dlouhá nízká silueta, vynořící se u hnoje v protějším rohu. Pohybuje se velmi rychle správným směrem, a tak matnoucí dalekohled střídá puškohled na remingtonu. Lišku však nemohu najít a tak ještě jednou střídám optiku. To už se však poměrně velká zrzka přiblížila v osmdesáti metrech k okraji lesa, kde jak předpokládám, zpomalí u předložených granulek. Ty však nerušeně i při dobrém větru přebíhá a mizí v krytu. Po chvíli se v lese za mými zády ozve dvakráte po sobě tiché zaskolení. Sakra stačilo jen syknout, hučí mi hlavou, zatímco zajišťuji pojistku a uklidňuji tep. Okamžitě se mi pod kůži zakusuje zima a tak čtvrthodince místo opouštím. I když to dnes nevyšlo, mám vlastně splněno. Zkušenosti mi říkají, znát místo a čas je polovinou úspěchu. Při škrabání auta pak nevěřícně sleduji na displeji svítících -15°C, ten obraz mi vydrží až domů, než ho spolehlivě odplaví první nalitá plachetnice. V pondělí mám prozřetelně nahlášenu dovolenou. Mráz přes den povolil a tak o půl šesté znovu usedám na stejném místě. Viditelnost je i přes vybranou oblohu o poznání lepší a přivítání s oběma zajíci dnes dávám na sto metrů i pouhýma očima. K poli za silnicí po chvíli doráží kolega v zeleném a šance se zdvojnásobují, tak Lovu zdar. Včera jsem po dlouhé době slyšel houkat sovu, dnes je však krom potůčku hučícího pod posedem úplné ticho. Takové to ticho před bouří. A ta taky o půl osmé nakonec přichází. Bouře v podobě tichého škrabavého stakata kroků blížících se po levé straně. Na zmrzlém sněhu je to tak strašně typický zvuk pro zrzavý kožíšek, že už mám napínáček a pomalu sklápím pojistku. Liška vynořící se ze stínu lesa asi v šedesáti metrech, ale zůstává stát krytá převislými větvemi. Hlavně teď vydržet bez hnutí. Její bystré smysly a přemrzlé dřevo posedu jsou teď tím, co rozhodne o následujících okamžicích. Kmotra se dává do pohybu zády ke mně a vymrzlou rýhou po kolech traktoru kopíruje stěnu lesa. Opatrně ji doháním tečkou a na zmrzlé rty tiše a trochu neobratně myškuji. Liška se při snaze ohlédnout za záda musí pootočit a předními běhy vystupuje z koleje a ukazuje mi tak celý bok. Tři a půl gramové Sako to má dnes sedmdesát metrů, než zamete liškou zpět do koleje. Rychlé přebití je však pro osud nehybného cíle dnes už nepodstatné. Vydechuji a snažím se zklidnit srdce i dech. Přejíždím ještě dalekohledem zběžně pole a všímám si, že zajíci popoběhli doprostřed a jeden z nich, určitě zaječka, zvědavě a vděčně panáčkuje. Krátce ji proto zamávám a obracím dalekohled na nebe plné hvězd. Někde tam nahoře se doufám usmívá i Diana, tak tedy díky. Po chvíli mi volá kolega, zda neopotřebuji helfnout s čuníkem. Vysvětluji mu situaci a s díky odmítám. Je to ale dobrý kamarád, který mi na podzim parádním dosledem se svým psem a následným dostřelem zachránil postřeleného sekáče, a tak mě ani nepřekvapuje, že mě čeká u auta s úsměvem a napřaženou pravicí. Podruhé dnes pronáším Lovu zdar, a jelikož jsme se dlouho neviděli, kafráme o životě, zvěři a myslivosti dobře další půlhodinu. I když nás mráz nakonec rozpustí domů, je to pro mně příjemná a vítaná změna.