Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Sele, Tolik očekávané léto je tady a sním horké dny. Ani zvěři se nechce vytahovat dříve, než se ochladí trochu vzduch, a tráví hodně času v kalištích. U Mlýnského potoka nechali zemědělci jednu louku neposečenou – je zařazena do projektu „chřástal“. Na louce je vzrostla tráva vyšší než metr, ale teprve až když vstoupím do louky, zjistím, že je to ráj černé zvěře. Prostě tankodrom. Kolem Mlýnského potoka je silně podmáčená oblast cca 3 ha, kam nechodí žádní houbaři, takže zvěř tady má klid. V sobotu jsem si celou louku obešel, abych si zmapoval ochozy, kudy zvěř do louky vytahuje. Ani jsem je nepočítal, a vytipoval jsem si jedno místo jako vhodné pro lov, na ranní šoulačku kolem potoka ve vyjeté koleji po LKT, který tady vytahoval před několika dny dřevo. V pondělí ráno jsem již v 03,30 vyrazil. Podařilo se mi obejít celou louku dokola, ale černá nikde. V 06,30 hod, jsem to zabalil, a vydal se zpět k autu za hájenkou. Přes kolej mi přeskočil srnec – paličkáč, sotva jsem ho stihl obeznat. Nevadí, už jsem byl myšlenkami jinde. Večer se na něho půjdu podívat, protože plán lovu srnců nějak drhne. Ještě jsem si vyhlédl místo pod starým javorem, který stojí na malé vyvýšenině, je z tohoto místa dobrý přehled. LKT jezdil kolem tohoto místa, takže v koleji je vidět na obě strany, je to takový tunel v trávě. Ve 20.00 hod již stojím u starého javoru, a když se nic neděje, vytahuji vábničku – zkusím štěstí. Pískám srnče. V moři trávy se zvedá srna a rychle se vrací k potoku, kde má asi odložené srnče. Po chvilce mi přes koleje přetahuje zpět a za ní ne jedno, ale dvě srnčata. Vrací se zhruba na místo, kde jsem ji vystrašil. Tak teď už jen ten paličkáč. Proti komárům jsem se stříkl sprejem a smrděl jsem i sám sobě. Ještěže nefoukal vůbec vítr. Mou pozornost zaujal pohyb bodláků na rozhraní bažiny a louky, to bude můj „palda“ říkám si, ale nevidím nic. A jak už to někdy bývá, najednou v kolejích stojí lončák, bere vítr, pomalu se otočí a zatahuje zpět do vysoké trávy, nebylo to ani 20 m ode mne. To už jsem byl pěkně „nažhavený“ na provozní teplotu. Tak jsem čekal připravený, že lončák vytáhne zase do kolejí. Když v tom slyším z druhé strany jasně odfouknutí. Pomalu se otáčím, a asi 70 m ode mne jde v kolejích bachyně se selaty. V klidu si buchtují roztažení po celé šířce kolejí a pomalu se přibližují ke mně. Opatrně si beru svoji 6,5x57 do rukou, naučenými pohybem zároveň odjišťuji, a natahuji napínáček. Pomalu zaklekávám, opírám si loket o koleno a beru si jedno sele do kříže. Chvíli čekám na vhodný okamžik, a když se sele pěkně vytočilo bokem, lehce hladím spoušť. Nastal velký chaotický „mumraj“, selata skákala různě přes sebe, do toho ještě další kusy černé a vše směr bažina. Přede mnou prázdna kolej, ale jsem si jistý ránou. Chvíli ještě čekám, bachyně na kraji bažiny chvíli „počítala“ selata. Když nastal klid, vydal jsem se na nástřel. Tady vidím velký stříkanec barvy, a dva metry od nástřelu v trávě leží zhaslé sele. Tak jsem šel na paličkáče a patroni mi dopřáli sele. Vzdávám hold, jak velí tradice. Sele po vyvržení vážilo 17 kg. Děkuji patronům za projevenou přízeň. Lovu zdar.