Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Chtěl bych Vám vyprávět o jednom z mých dalších srnců. Nazval jsem jej duch, protože tento srnec byl ohromně opatrný a naše setkání i když jich pár bylo by se dali počítat na několik málo opravdu krátkých chvil. Byl červen, slunce pálilo a vše v okolí se zelenalo a vzkvétalo. Míst, kde by se dalo v tuto dobu lovit bylo skutečně poskromnu. Kukuřice, olejka, ječmeny, to vše bylo v tuto dobu tak vysoké, že lov v těchto místech byl absolutně nemožný. Protože za ty roky revír znám velice dobře a zkušeností z lovů je také dost a dost, našel jsem si jedno místečko. Zastrčené posečené políčko vojtěšky ( mimochodem jediné vojtěšky v celém revíru o rozloze cca 3 ha ) ,kousek od hranic honitby slibovalo alespoň nějakou možnost se se zvěří setkat. V blízkosti není samozřejmě žádný posed ani kazatelna a tak jsem volil místečko u náhonu, kde jsem si rozbalil deku a na ní ležel. Místo kde pole lemované náhonem tvoří zub a já mám tak dobrý výhled. Vlevo mám lán olejky a po pravé ruce vzrostlý ječmen. Je hrozné vedro a tak s ubývajícím sluncem přibývají otravní komáři, které neodradí ani repelent. Rychle se šeří a zvěř stále nevychází z krytu. Po chvíli ale vidím z lesa přede mnou vyjít srnu. Tak alespoň něco dnes uvidím, proběhne mi hlavou. Z mého rozjímaní mně vyruší zašustění. Z ječmena vyskočil na okraj náhonu kus – je to srnec. Stojí a jistí, než ale vezmu dalekohled, otáčí se a popojde pár kroků a už je zase v ječmenu. Stačil jsem si jen všimnout hodně tmavého paroží zvláštního tvaru. Balím věci a pomalu odcházím domů. Přemýšlím, co že je to asi za srnce. Druhý den večer jsem tam opět. Stejný scénář, jedna srna z lesa a tento srnec. Vyskakuje z ječmena, a já rychle beru dalekohled, pomalu se otáčí a zase těch pár kroků do protilehlého rohu pole a mizí v krytu. Tentokrát jsem o něco chytřejší, obeznávám staršího srnce s tmavým parožím. Jen mi pořád není úplně jasné uspořádání výsad. Po oba dny jej vidím sotva 15-20 vteřin. Přichází tak třetí vycházka. Od komárů jsem samý pupínek, ale lovecká vášeň je silnější. Dnes jej ale vůbec nevidím, i když z místa kde vychází, za celý večer nezpustím oči.Pak následuje třetí, čtvrtá, pátá vycházka se stejným výsledkem jako ty předchozí – buď jej nevidím vůbec nebo sotva na pár vteřinek. Manželka se mi doma směje, jak si ze mě tento srnec dělá dobrý den a že mně dříve sežerou komáři, než jej ulovím. Já jí ovšem s odhodláním odpovídám: ,, Však já na něj vyzraju „ . Nemůžu se dočkat večera, abych mohl opět vyrazit. Čas se hrozně vleče a já stále myslím na mého opatrného srnce. Konečně jsem se dočkal. Blíží se soumrak a já na svém místě očekávám, jestli se dnes ukáže. Pozorně poslouchám a sleduji roh pole po mé pravé ruce. Něco šustí a tak čekám, jestli je to on nebo ne. Jako přes kopírák vyskakuje na posečenou vojtěšku a krátce jistí. Už dobře znám jeho zvyky a tak místo dalekohledu beru do rukou kulovnici. Můj variabilní puškohled se zvětšením 3-12x56 od Meopty, mi dovoluje dobře srnce přečíst. Vidím tak 4-5-ti letého nepravidelného šesteráka se zvláštními tupými a prohnutými lodyhami i výsadami. Už mi je jasné, proč se mi tak těžko obeznával. Srnec se otáčí a pomalu odchází. Mám ho na široko a jen v tichosti doufám, že se ještě na chvíli zastaví. V okraji náhonu se krátce pozastaví, což mi stačí k dobré ráně. Pohladím napínáček a v ráně vidím, jak srnec značí komorovou ránu a odskakuje mi do ječmena. Vše se sehrálo tak hrozně rychle, jako v předešlých dnech. Po chvíli čekání a přemýšlení, co se vlastně odehrálo, se vydávám na nástřel. Tam nenacházím vůbec nic, žádná barva, žádná stříž. Jsem poněkud nervózní, vždyť jsem jasně viděl, jak značí dobrý komorový zásah!? Ani v okraji pole nenacházím na stéblech obilí žádný otěr. V tom se objevuje kolega, který seděl nedaleko u lesa a slyšel tak mou ránu. Vyprávím mu, co se odehrálo a že jsem si jist zásahem. On však tvrdí, že to byla chybená rána, že neslyšel úhoz kule a nepřítomnost barvy jej v tom utvrzuje. Já jsem ovšem stále přesvědčen o opaku. Volám tak dalšího kolegu s prosbou o pomoc při dosledu. Ten za pár minut přijíždí a nasazuje na nástřel svého čtyřnohého pomocníka. Samozřejmě jsem mu důkladně vše vylíčil i s tím, že jsem střílel na vysokou komoru. Tato rána se mi vždy osvědčila, protože zvěř mi zůstávala víceméně v ohni, nebo několik málo kroků od nástřelu. Jezevčík se nemůže chytit a tak začínám pochybovat nejen já ale i vůdce pejska, zda jsem srnce skutečně zasáhl. Jsem zklamaný, protože se mi nestává, abych ránu chybil, to opravdu ne, na to nejsem zvyklý a stejně z toho je udivený i kamarád, který ví, že toto je můj první dosled asi po sedmi letech. Pomalu chceme dosled ukončit a tak se snažíme přivolat psa, který je někde v lánu ječmenu. Je to ale bezúspěšné a tak když vidíme, že se hýbou klasy, jdeme pro něj. K našemu překvapení je u již zhaslého srnce a vůbec jej nehlásí! Polévá mně vlna úlevy a radosti. Vynášíme srnce ven z pole. Vše přesně jak jsem říkal, asi 4-5 ti letý trofejí zajímavý a svou tmavou barvou na naší honitbu velice neobvyklý srnec. Ležel zhaslý asi 40 metrů od nástřelu se zásahem na vysokou komoru. Ani kapka barvy po únikové dráze, to proto, že vybarvil dovnitř. Přichází přání lovu zdar k úspěšnému ulovení srnce a samozřejmě z mé strany poděkování za úspěšný dosled. S úsměvem přijíždím domů a ukazuji srnce manželce se slovy : ,,Tak vidíš, předci jen, jsem na toho mého ducha vyzrál“. Lovu zdar!