Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Minulý týden ve středu mi kolega sdělil, že našel kolem našeho zvěřního políčka s kukuřicí stopy od divočáka. Vypadalo to, že se přišel v noci nažrat a odešel do nedalekého houští. V naší honitbě je divočák poměrně vzácností. I když se poslední ulovil před měsícem a předposlední loni v lednu. Deset let nazpět se neulovil žádný. Ve čtvrtek jsem kolegu opět potkal a ten mi s úsměvem sděluje, že se byl podívat u políčka a stopy tam byly zase a divočák podle všeho odešel stejným směrem, jakým přišel – do houštiny. Na políčku už stojí jen asi půlka kukuřice, kterou pomalu otrháváme a krmíme s ní drobnou. To se asi divočákovi líbilo a s kolegou se shodujeme na tom, že je dost pravděpodobné, že si divočák půjde i dnes večer pochutnávat na kukuřici. Odpoledne se pak kolega domluvil s naším předsedou MS (mým strýcem), že zkusí štěstí a posadí se na večerní čekanou. Jeden na sedačku na stromu u kukuřice a druhý k houštině, kde by mohl být divočák zalehnutý. Kolem sedmé večer mi volal strýc, že nic neulovili, ani divočáka neviděli a k tomu pořádně vymrzli. V pátek odpoledne mi opět volal strýc, že byli s tím stejným kolegou krmit, a u kukuřice byly zase čerstvé stopy od divočáka. Že prý jestli chci, tak ať se tam jdu večer posadit já. Že při krmení zase vymrzli a jdou se zahřát grogem. Když kouknu na teploměr, který ukazuje -12°C, tak se ani nedivím, že vymrzli. Já však neváhám, oblíkám se a vyrážím k sedačce u kukuřice. Cestou se mi vzpomene na radu strejdy, který říkal, ať jdu k sedačce raději z druhé strany, než je kukuřice, ať si kukuřici zbytečně nezavětřím. Jdu tedy k sedačce ze zadní strany skrz políčko, na kterém jsou pozůstatky krmné kapusty. Něco málo před půl šestou usedám na sedačku, čepici si narážím až na uši, nasazuji si rukavice a v duchu si říkám „kdybych ho dneska alespoň zahlíd..“. Za chvíli se začíná pomalu stmívat a v kukuřici už vidím první pohyb – divoký králík si ochrumpával kukuřici. Nad sebou slyším, jak přilétá hejno divokých kačen na rybník, který je kousek od kukuřice. Mohlo jich být tak 100 a prolétávaly dost nízko – to byl „kravál“. Po další chvilce slyším za zády křupat sníh, pomalu otáčím hlavu a vidím, jak na kukuřici přichází přes kapustu dva kusy srnčího. Mezi tím už na kukuřici přiběhli čtyři zajíci a tak se koukám, jak všem v tom mrazu chutná. Srnčí se zdrželo asi 20 minut a pak odešli stejnou cestou za mými zády. Aby toho zvěřince nebylo dost, tak na mě začíná dělat „nálet“ sova. Tři krát mi proletěla kolem hlavy a pak zmizela. V sedm hodin slyším kostelní zvony ze vzdálenější obce a to mi připomíná, že už jsem měl být u své přítelkyně. Ta ale ví, že jsem šel na čekanou na divočáka a snad pochopí, že ještě sedím. Pozoruju dál zajíce, jak se honí a v tom slyším zase křupání sněhu za zády, odkud před tím vylezly kusy srnčího. Znovu se pomalu otáčím na pravou stranu a vidím – divočáka! Stál 15 metrů od sedačky, přímo na hraně nízkých břízek a políčka s kapustou. Kousek od cestičky, kterou jsem přicházel. Srdce mi bušilo jako zvon a já se neuměl na sedačce ani pohnout. Divočák popošel pár metrů do kapusty a já si říkal, že jestli přijde na moji stopu, bude konec. Zkusil jsem se pomalu na sedačce otočit, aniž by si toho divočák všimnul. Natočit se mi povedlo, teď ještě odjistit. Mezi tím divočák prošel moji stopu a zdálo se mi, že na ni nijak nereagoval. Zkouším proto odjistit – první cvaknutí a divočák se dál v klidu prochází po kapustě a míří si to ke kukuřici. Při druhém cvaknutí pojistky se divočák zastavil a sledoval, odkud to přišlo. Srdce mi buší ještě více než před tím a na sedačce jsem jako socha. Divočák byl od sedačky tak 20 metrů. Chci ještě napnout napínáček – třetí silnější cvaknutí a to už divočák začal být nervózní a popoběhnul ke kraji políčka před břízky. Zkouším ho dát hned do kříže puškohledu, ale mám to vše tzv. přes ruku na pravou stranu (střílím jako pravák). Na okamžik vidím skrze puškohled červený bod na komoře divočáka, ale jsem zkroucený jak paragraf a na jistou ránu to není. I když na 20 metrů ale nejsem si jistý a kohoutek proto nezmáčknu. Sleduji, jak divočák zatahuje do břízek za zády. V tom okamžiku si sám sobě nadávám, proč jsem to alespoň nezkusil.. Proč jsem natahoval ten napínáček.. S trochou zklamání sedím dál a doufám, že divočák má na kukuřici takovou chuť, že přijde znova. Ani se nenaděju a divočák přichází z levé strany a zašel za dosti velký šípkový keř. Rychle, ale vlastně pomalu a hlavně opatrně beru kulovnici zprava doleva a sleduji divočáka skrz puškohled. Když vycházel zpoza keře, měl jsem červený bod přesně na jeho komoře a v tom jsem si bleskově uvědomil, že mne opustila „třepavka“ a když se divočák zastavil, zmáčkl jsem spoušť. Po oslnění výstřelem jsem zahlídnul, jak se divočák ztratil za svahem, na kterém stál. V hlavě se mi rychle honí myšlenky, jestli jsem třeba neminul, nebo nějak nestrhnul ránu. Hned vytahuji z kapsy mobil, na kterém mám 4 nepřijaté hovory od přítelkyně a volám svému strejdovi: „Střílel jsem po divočákovi a odešel“, jeho odpověď zněla jasně „Hned jeď pro mě, já se už oblíkám“. Jdu se ještě podívat na nástřel, ale nikde na sněhu ani kapka barvy. Rychle k autu a jedu pro strejdu. Během deseti minut jsme zpět a jdeme po stopě, kde odcházel divočák. Asi po pěti metrech na mě volá strejda „Mám bravu!“. Pak už jsme šli po silně pobarvené stopě asi sto metrů a tam už ležel zhaslý MŮJ PRVNÍ DIVOČÁK. Pak už bylo vše tak, jak má být – poslední hryz, předání zálomku a převoz divočáka domů. Samozřejmě obvolání kolegů včetně hospodáře, že dnes se pije na LOVU ZDAR!!! Váha po vyvyržení: 51 kg Ráže: 6,5x55SE, střela S&B Nosler Partition 9,1g Vzdálenost: 35 metrů Od nástřelu: po komorové ráně (ustřelena vrchní část srdce) asi 100 metrů Děkuji všem patronům za krásný a napínavý lovecký zážitek při lovu mého prvního divočáka.