Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Dne 8.1.2012 jsem se v odpoledních hodinách vydal do naší honitby. Chybělo dolovit několik kusů vysoké holé. Vešel jsem do bukového nárostu, kde se normálně vysoká vyskytovala. V tom najednou uslyším zašustění a před sebou vidím několik prasat. Všechny zhruba stejně staré a tak mířím na nejbližší samostatně stojící a střílím. Po ráně se všechny rozutekly. Že bych minul? Jdu na nástřel, prověřuju ho a nacházím barvu. Prohledávám okolí ale prase nikde. Volám kamarádovi a ten mi přiváží svého barváře. Jelikož jsem s tímhle psem měl několik úspěšných dosledů rozhoduju se prase dohledat sám. Pes - barvář se ihned opřel do řemenu a jdeme. Stopy vedou z kopce dolů a tak si říkám, že to bude dobrý. Po třech kilometrech ztrácím optimismus ale barva je pořád tak musím jít. Po dalším kilometru přicházíme k houštině. Pes zvedá hlavu ze stopy a začíná hlásit před sebou. Pouštím ho z řemenu a v momentě je pryč. Za chvilku slyším hlasité hlašení na jednom místě. Je už tma. A tak nabírám odvahu a s malou baterkou a nabitou kulovnicí vcházím do houštiny s nadějí, že je tam lončačka už zhaslá. Nebyla. Naštěstí se vydala jiným směrem, než jsem šel já. Za chvíli již neslyším hlásit psa. Vymotal jsem se celý mokrý a unavený z houštiny a vidím, že přijíždí auto. Kamarád - majitel psa. Popisuji mu situaci a hledáme místo, odkud lončačka se psem v patách opustila houštinu. Místo nacházíme a pouštíme se po stopách. Za chvilku se vrací pes. Naštvaný, že mu prase uteklo. Je na něm vidět chuť do práce a tak se rozhoduju pokračovat a kamarád se vrací k autu a snaží se nám někde nadjet. Mezitím mi ovšem pes mizí a já jdu pouze po pobarvené stopě. Najednou uslyším hlášení. Seberu zbývající síly a snažím se dojít k tomuto místu. Jenže lončačka na nic nečekala a znovu mizí aníž by mi dala šanci se přiblížit na dostřel. Teď už toho ale mám plné zuby. Zoufale se dál pouštím po pobarvené stopě, když v tom zahlédnu něco v barvě. To něco jsem vyhodnotil jako kousek střev. Už jsem si jistý, že to je na měkko. přicházím na cestu, kde mě čeká kamarád se a kde také přešlo prase. Situaci mu popisuju, ukazuju mu kousek střívka a rozhodujem se pokračovat v dosledu ráno. Taky toho mám po asi šesti kilometrech už plné zuby. Do rána jsem toho moc nenaspal. Ráno zjišťuji, že jemně nasněžilo a mám strach jak bude pes reagovat.Naštěstí se pes chytil a pokračujeme tam, kde jsme večer předešlého dne skončili. Přicházíme ke smrkové houštině. Říkám si, tady bude....nic...další houština...zase nic....navíc se stopa točí do kopce...neuvěřitelné...co teď?...pokračuju dál do kopce a k mému překvapení...opět buková houština...a prase zase nikde...další kopeček, houštinka a najednou už jí vidím. Na začátku houštinky leží již zhaslá lončačka....konečně..pes se do něho pouští a škube ho o stošest. Lončačku pokládám na pravý bok, dávám jí poslední hryz a sobě úlomek. Lončačku fotím (bohužel na mobil) a vyvrhuju. Scházím z kopce dolů a volám kamarádovi o úspěchu. Posílám mi pomoc v podobě dalšího kamaráda, který mi pomáhá lončačku stáhnout z kopce a naložit. Váha lončačky po vyvržení byla 70 kg. Lovena zbraní ZG 47 7*57. Střelena na měkko za plecka. Na fotografii je patrný výstřel. Děkuju kamarádovi za pomoc, psovi za skvělou práci a hlavně našim patronům Dianě a Hubertovi. Byl to zážitek, na který nikdy nezapomenu. Lovu zdar!!!