Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

S čuníky se poslední dobou potkávám docela často a i když ta setkání občas nepostrádají dost adrenalinu jsou většinou radostná, člověk je kvituje a přeje těm drobkům v pyžamu hodně zdaru do života a zbraň mu vůbec nepřijde na mysl. Nicméně o svých činech nerozhodujeme až tak úplně sami, a tak minulý týden zemědělci hospodařící na pronajatých polích v části naší honitby zaseli kukuřici. Bohužel zase do stejných míst, kde byla vloni z podzimu zaorána. Protože nás o tom bohužel jako obvykle zapomněli informovat, prasata začala největší z polí navštěvovat. Naštěstí se zatím kupodivu věnují loňským klasům a ryjí více napříč než po řádkách. Po nedělním zjištění stavu jsem večer zasedl na rýze po okraji odkud jsem je očekával. Do půlnoci byl však klid a až cestou zpět k autu jsem uviděl uprostřed pole sedm větších kusů černé, z nichž dvě bachyně měli kolem sebe neurčitý počet markazínů. Pole bohužel tvoří podlouhlý bubínek hned za vesnicí a z mé pozice se bezpečně lovit nedá a tak se je snažím s baterkou obejít. Na tu sice nereagují ale nakonec se obrací vítr a tlupa tak hodinu po půlnoci mizí v lese a já uháním do postele. Pondělní čarodějnice s hudbou a petardami do ranních hodin vynechávám a na pole zasedám včera po setmění. Vybírám si patku stožáru VN uprostřed pole, s výhledem na všechny strany. Měsíc je oproti neděli schovaný za mraky a tak bych si bez nového Steinera Nighthuntra 8x56 moc nepokoukal. Jelikož musím ráno do kolbenky, stanovuji si půlnoc jako hraniční. Samozřejmě pár minut před půlnocí naproti v borku začíná lámat černá a sedm větších kusů se selaty vytahuje na sousední pole za kolejemi, kde dvacet minut přerývají travinu. Poté se znovu ztrácí v lese a poměrně rychle se přesunují na vzdálenější konec kukuřice hned za vesnici. Než se rozmyslím zda slézt a jít jim naproti, otáčí se vítr a i na dvě stě metrů slyším jak vodící bachyně s odfouknutím odvádí tlupu z pole do řepky. No nic obejdu a zapachuji pole a rychle dom, říkám si když začínám balit věci. Poslední pohled na druhou stranu mě však donucuje přehodnotit strategii a ještě se spánkem chvíli počkat. Na opačné straně pole totiž ve dvě stě metrech hodují tři zhruba stejně velicí divočáci. Mezi nimi a mnou jsou dva betonové stožáry NN s patkami zarostlými bezy. Srovnávám se tedy do přímky a pomalu s mobilem svítícím pod nohy zkracuji vzdálenost. Než se však dostanu k bližšímu sloupu všichni tři divočáci pomalu odklusávají a mizí pod náspem kolejiště. Mrzí mě to o to víc, že poslední největší z nich jde nejpomaleji houpavým těžkým pohybem po třech. Vítr mám stále dobrý tak docházím, zhasínám mobil a zaklekám pod bezem stožáru, s tím že ještě chvíli vydržím. A vyplácí se. Ani ne po pěti minutách postupně všechna tři prasata znovu vytahují z kolejiště do pole. Čekám na poslední, které si dává načas a pomalu dohopká na světlé pozadí. Přední běh buď nemá vůbec, nebo ho drží zvednutý u těla. Zvětšuji přiblížení puškohledu na nejvyšší možné, abych zároveň udržel světelnost. Při umisťování bodu s hrůzou zarážím ukazováček na napínáčku. Z pod prasete se vynořují čtyři malinkatí markazíni a motají se jí pod zadními běhy. Odkláním zbraň, nahazuji tep a rychle kontroluji zbylé dva čuníky. Pod nimi je čisto a u bližšího dokonce patrný střapec. Zaměřuji se tedy výhradně na něho, i když pomalu naostro prodlužuje vzdálenost. Po předlouhých dvou minutách se však natáčí a začíná dolovat loňský klas. Rozsvícený bod usazuji uprostřed plece a v okamžiku kdy zvedne hlavu doprovází rudý zážeh plamene jasně slyšitelné „žuchnutí“ kule. Prase kvikne, zůstává na místě a odkazuje a zbylí dva divočáci mizí překvapivě přes delší stranu pole. Překvapuje mě rychlost hendikepované bachyně, na které to při běhu není vůbec znát a dokonce předhání ten druhý kus, selata už na tu dálku vůbec nevidím. Přebíjím a z bezu odlamuji tři snítky a přistupuji k již zhaslému zhruba padesáti kilovému kňourkovi, poklekám a vzdávám myslivecké pocty. Než dokončím všechnu červenou práci jsou tři hodiny ráno a tak posouvám budík na půl šestou a ještě než zaberu přemýšlím o štěstí co nás řídí a zda li vše co děláme je či není správně.