Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Téhle střílecí poučky u černé se snažím držet celý život. I když to někdy třeba znamenalo popotahovat přerostlého lončáka přes celé pole třeba dvě hodiny. Byl jsem na to celkem hrdý a vydrželo mi to úspěšně až do včerejška. Ani nevím, co mě to vlastně včera navečer kouslo. Měsíc téměř v nově a navlhlé studené počasí, které zrovna nevěstilo extra příjemný večer. Jediným plusem tak vlastně byla jen velká oblačnost a s ní spojená viditelnost pro klasickou optiku. Možná však hrál svoji roli i blížící se konec kukuřičných strnišť, která za týden přijedou zorat, nebo ranní rozhovor na veterině, když jsem jim přivezl další uhynulé sele, kolikáté už za poslední dobu, nebo snad nové nařízení státní správě myslivosti, k redukci divočáků ohledně hrozícího AMP? Ať tak či tak, sedím už před pátou v autě a razím si cestu k poli U smeťáku. Jsou zde dvě, relativně nové sezení, ale já si kvůli větru vybírám vysoký kovový posed s betonovým podstavcem, který je dostatečně vzdálen od tří krytých stran. Z nich většinou černá velmi rychle vytahuje dále do pole. Mají prostě už své zkušenosti. Dlouho je klid a krom srnčího se nic jiného neukazuje. Až po deváté za kolejemi rupne silnější větev. Než se však ukáží, dávají si ještě půlhodinu. Během ní se s ochlazením odněkud přivaluje hustá mlha a vytahující tlupu tak vidím už jen s obtížemi. Paství se na zbylých klasech asi sto padesát metrů ode mne. Jsou tam tři větší kusy a šest selat. Po další půlhodině tlupu doplňuje lončák. Není ani moc velký, ale dělá z poklidu strašný tóčo. Postupně obíhá všechny kusy a nakonec se zaměřuje na selata. Honí je po strništi a ty před ním s kvičením uhýbají. Dvakrát ho bachyně zahání zpět do lesa, ale vždy se odtud znovu vynoří a nedává si pokoj. Zvedá se vítr a trochu rozhání mlhu. Mohu tak krásně vidět, jak si naposledy dodal odvahy a zkřížil zbraně s vodícím kusem. S hlavami dole a rykotem se přetlačují, a i když je lončák o třetinu menší, dohání to urputností. Takovou bitku jsem už dlouho neviděl, ani nevím komu držet palce. Bohužel divadlo rychle končí, neb u sousedů za kolejemi padla rána. Prasata chvíli jistí a poté ve vláčku opouští pole. Pomalu se zvedám, že bych se i já přidal, když praskne větev na druhé straně, za mými zády. Tak nic. Pomalu se otáčím ve stísněném prostoru dnešního sezení a dávám pozor, abych necinkl o šprusle hlavní. Vítr odnáší s mlhou i oblačnost. Viditelnost klesá, ale z této strany mi nahrávají světla pešunku. Na okraji biopásu se vynoří obrovská tmavá koule. Pokládám flintu a v dalekohledu obdivuji velikého kňoura se zježeným hřbetem. Zbraně sice nevidím a ani pírko nemá extra dlouhé, ale živený byl tedy výtečně. Silně přes metrák hmoty se vydává mým směrem a já jsem velmi vděčný za těch deset metrů, dělících mě od země. Kolem patky je větší místo poválených šáchů, do kterých se pouští. Přijde mi, že je přímo na mých příchozích stopách, on to však vidí jinak. Kochám se téměř deset minut, než konečně odtáhne přes strniště do rohu k mému autu. Dám si ještě bezpečných deset a jdu taky, mačkám se tu přeci jen déle, jak šest hodin. Přichází však nové zalámání u tratě, v místech odkud vytáhl kňour. Diano, Diano, miluji tě. Je slyšet vícero různých zvuků, jde určitě o tlupu. Natahují to až do půl dvanácté. Nakonec však v kňourových stopách vystupují na strniště. Šest selat a tři stejně velké bachyně. Přejíždím selata, tak pětadvacítky a přemítám o dohodě ze schůze, že budeme přednostně do konce roku lovit lončačky a bachyně. Nakonec tedy trochu nerad usazuji červený bod na pleci jedné z nich a vypouštím Sako o průměru 7,62 mm na cestu. Ta je asi padesát metrů dlouhá a plesknutí je dnes krásně slyšet. Prase zůstává v ohni a na místě odkazuje, zatímco zbytek tlupy mizí v krytu. Po chvíli pohyby ustávají a já si baterkou ověřuji nástřel. „Takto vleže vypadá o dost větší“. Slézám, jdu oklikou pro úlomky, než přistoupím k úlovku. I přes drkotající zuby mě po příchodu polije horko. Jde odhadem o tří až čtyřletou bachyni, atakující metrák. „Ach jo, tak to se tak úplně nepovedlo“. Vkládám úlomky a děkuji Dianě alespoň za to, že zůstalo tam, kde je. Vývrh provádím na místě, i tak však mám velký problém táhnout ji po rozměklém strništi do zbytku pevnějšího biopásu. Následně přijíždím autem až k ní, ale nejsem sto ji zvednout přes nákladovou hranu. Postupně zkouším vzbudit pár nejvěrnějších kamarádů po telefonu, ale nic, zřejmě spadla družice. Jedu tak pro poslední záchranu, mou ženu Soňu. Je nadšená tak jako každý, koho vzbudíte v jednu v noci a chcete po něm, aby si natáhl holínky. Nicméně, společnými silami prase nakonec poskládáme i do tak malého vozu, jakým je Suzuki SX4 a ve dvě ráno věšíme do chlaďáku. Tak Diano a tentokráte především má ženo, velké díky. Toto nebyl za mě správnýň odlov. Vím o tom a zkusím se z toho maximálně poučit.