Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Nejsem v podstatě nijak moc pověrčivý typ a té cifry jsem si vlastně všiml až při sepisování včerejšího lovu. Ten vlastně proběhl tak trochu nedopatřením, než že by byl nějak plánovaný. Po týdnu jsem jel vyměnit baterie a SD kartu ve fotopasti. Tu mám bohužel umístěnu v odlehlé části honitby a cesta k ní je momentálně z jedné strany pod vodou a z druhé rozryta kombajny a traktory. Nasedám tedy na dvoukolovou Sůzu a přes rameno pro jistotu házím kulovnici, pro případ nějakého zapomenutého srnčího zrzka. Výměna baterek a místa pro selfie se nějak protahuje a tak se vracím už za šera. Uprostřed největší zatopené kaluže motorka zakucká a zdechá. Než startér natáhne novou šťávu z rezervy a já vyleju botu, naštvaně měním plány. Když už jsem se doploužil až sem a záda mám otlačené od plného zásobníku, zkusím po delší době zase jednou zasednout. Přejíždím tedy železniční mostek a vydávám se ke smeťáku. Na tuto skutečnost mě okamžitě upozorní i přes zcela utěsněnou helmu, řádná facka do nosu. To že fouká od skládky je sice fajn vzhledem k umístění posedu, ale odér je jen těsně na hraně snesitelnosti. Zasedám v rohu kukuřičného strniště na novou čtyřnožku a do půl hodiny už nejsem sto rozeznat srnčí vytahující z protější stěny lesa. Po šesté hodině přijíždí polem auto, míjí můj povoz a zastavuje u tratě před skládkou. Čekám, že se objeví nějaký kolega v zeleném, ale k mému překvapení vystupuje jakýsi mladík a nasazuje batoh. Chvíli datluje mobil, poté mizí přes koleje v lese. Taky dobře, pokud tedy pojedu domu dřív já, než on. Zřejmě je však v těchto končinách dostatečně silný signál, a tak si po čtvrt hodině razí cestu polem zablácená oktávka s dalším dlouhovlasým teenagerem, mířícím do stejných míst. V rozjímání nad jejich večerním osudem a se zvukem natřikrát zavíraných nedoléhajících dveří, se z olšoví na druhé straně posedu nečekaně ozve tiché odfouknutí. Otáčím se a se zrychleným tepem zakládám do ramene kratičkou 527. Zvuk na chvíli utichá, poté se však ozývá znovu, doplněný kviknutím druhého kusu s následnou drobnou šarvátkou. Čuníci už rachotí v kopřivách přímo za posedem a já stahuji zvětšení, aby se mi prudké pohyby srdce nepřenášely na rozsvícenou červenou tečku. Ještě mi nadělí poslední time out na uklidnění a první modelka už vyráží na molo. Na těch deset metrů mám divočáka plný puškohled a musím flintu sklonit, abych objektivně posoudil velikost. To se už však v jeho stopách objevuje druhý, o poznání menší kus. Je však opatrnější a zůstává zaseklý na okraji biopásu, lemujícího strniště. Světlá a krátká hlava, kraťoučké pírko, rozhodnuto. Držím tečku na plecích, odjišťuji, když větší kus pravděpodobně už na mých stopách, varovně odfukuje. Osmi gramová Hornáda je už ale na cestě k cíli, doprovázená suchým třeskem a tupým žuchnutím. Kus se láme v ohni a padá na záda, kde odkazuje. Přebíjím a rozhlížím se po druhém rytíři, kterého jsem vůbec neslyšel mizet. Pole je však prázdné a poslední údery spárků pomalu zanikají v hluku přijíždějícího vlaku. Po jeho projetí slézám a patnácti kroky přistupuji k pětatřiceti kilovému kňourkovi, dle chrupu ještě seleti. Dalších osmdesát kroků mě ještě čeká kolem opadaných olší k nejbližšímu dubovému úlomku, než konečně mohu pokleknout a vzdát všechny myslivecké pocty. Za zvuku dalšího železného oře mířícího na Brno, se pak rozloučím s mladým černým rytířem, který aniž by cokoli věděl o lidské pověrčivosti, dnes doplatil na svoji nezkušenost. Tak díky Diano a Lovu zdar a příště prosím alespoň naznač. Vezmu si radši čtyři kola s S-kem na přídi.