Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Jako každé víkendové ráno poslední doby jsem i v sobotu vyrazila do revíru na čekanou na lišku, se kterou jsem se již dvakrát setkala, ale Diana mi ji jako úlovek nedopřála. Na žebřík v kraji lesa s výhledem na úzkou louku a řepkové pole usedám okolo páté hodiny a už za několik málo minut slyším v listí v lese lehké kroky. Je tady. Poslouchám, jak šmejdí okolo potoka a chvíli před půl šestou se najednou jako duch zjeví přímo přede mnou. Vzdálenost není větší než tři metry a já se nemůžu ani pohnout, protože kmotra udělá vždy jeden dva krůčky, zarazí a okamžitě pohlédne přímo na mě, jakoby říkala „Ani se nehni, já jen procházím...“ Po chvíli se rozběhne a než ji „chytím“ do kříže, je nejen daleko, ale navíc i na horizontu, za kterým vzápětí zmizí... Čekám do rozednění a za zády spatřím za cestou osamělý kus srnčí zvěře. Na tu dálku nepřečtu, zda je to srnec, nebo srna, ale to, že je kus nepřebarvený, mě přiměje urychleně opustit žebřík a jít za ním. Po několika desítkách metrů už vím, že je to samotná srna ve velmi špatné kondici, ale než se dostanu ještě blíž, zmizí mi kdesi v keřích. Jsem rozhodnutá se sem vrátit, což za tři dny také učiním... Tentokrát jedu navečer, počasí je příjemně podzimní a v šest hodin už sedím na posedu s výhledem na louku, která je mezí oddělená od řepkového pole. Před sebou, právě na té řepce, mám osm kusů, všichni ještě leží a já přemýšlím, zda je srna mezi nimi. Několikrát si je prohlédnu a zase v klidu čekám. Když pak pohlédnu před sebe na mez, rozbuší se mi srdce – vždyť stojí támhle! Opravdu, srna byla zalehlá u malého stromku a nyní je z velké části schovaná za vysokou suchou trávou. S připravenou zbraní čekám, zda kousek popojde, ale srna po chvíli opět zaléhá. Nedá se nic dělat, musím čekat dál, jsem rozhodnutá bez ní domů nejet. S ubíhajícím časem jsem víc a víc nervózní, zatímco srnčí v dálce na řepce již dávno stojí, srna nic. „Tak se zvedni!“ Zaklínám ji v duchu, protože se začíná pomalu šeřit. Konečně se srna zvedne, za pár minut popojde do mezery v trávě a pak už na nic nečekám... Srna značí ránu výskokem, popoběhne asi dvacet kroků a zastaví se. S přebitou zbraní sleduji v puškohledu, že se začíná chvět, pak se pokusí učinit několik kroků vpřed, ale běhy už ji neposlechnou... Prudce se složí do řepkových listů, krátce odkáže a je po všem. Teprve teď s úlevou vydechnu, zajistím zbraň a lezu dolů. Po příchodu ke zhaslému kusu mě okamžitě zaplaví vlna smutku a i přes velké přemáhání se mi do očí derou slzy – to, nad čím stojím, není srna, ale ubohá hromádka kostí... Je jak z učebnice anatomie – vystouplá pánev, páteř, i žebra, její krk obejmu prsty jako kus hadru a obřitek i zadní běhy má potřísněné páchnoucím průjmem. Odnesu ji k lesu a jdu pro auto a smutek částečně střídá dobrý pocit ze správného průběrného lovu a hlavně ukončeného trápení před blížící se zimou... Lovu zdar. Mladá nevodící srna (patrně čiplenka), hmotnost po vyvržení (bez hlavy a běhů) necelých 8,5 kg. Vzdálenost 55 metrů, komorová rána s průstřelem plic, z nástřelu cca 20 kroků. Kulobrok UB 7x57R/16, střelivo SB SPCE.