Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Den úplňku tentokrát vyšel na pátek, umrholený a ošklivý tak, že mi to ani nepohnulo ukazovákem a večer radši s dětmi a panem Marvelem strážíme galaxii. Sobotní dopoledne je naproti tomu už vcelku podzimně ucházející, a tak ho celé trávím obhlídkou fotopasti a doplňováním krmelců. Večer se taky konečně dostávám k tak dlouho odkládanému přezutí auta do zimního. Třeba se pak tam nahoře slitují a nějakou tu vločku pustí. Pomáhá mi s tím, stejně jako na jaře můj desetiletý syn Kuba. Asi ho nechám vyučit u F1. Jde mu to od ruky a je radost sledovat, jak postupně koulí oběma směry od baráku gumy, točí šrouby a heverem. I přes veškerou pomoc, to dokončujeme až potmě. Rychle se najím a vyjíždím naposledy využít měsíčního svitu v Čuheláku, pokud již tedy není zoraný. Spěchám a hlava už taky není, co bývala. Nejen že zapomínám doma telefon, ale po cestě se navíc od podvozku v levých zatáčkách, ozývá zlověstné klepání. „Vypadlo uchycení brzdové hadice, či překryt destiček“ přemýšlím, než se konečně o půl sedmý došnekuji k poli. To je krásně bílé, jak zasněžené a traktor nikde, auto vyřeším po čekané. Po čtvrteční zkušenosti si vybírám kazatelnu na druhé straně U střelnice. Než k ní dojdu, mám boty bílé, fakt jak od sněhu. Celé pole až na biopás je totiž pocukrované vápnem. Asi to zítra už opravdu otočí. Viditelnost fajn, ale srnčímu ani zajícům se ven moc nechce, jen nad ovsíkem krouží sova. Odhadem tři hodiny sezení a nic. Závislost na mobilním přehledu času je velká, budu si asi muset zase zvyknout nosit hodinky. Konečně to po pravé straně v rohu křupne a před hnojem se objevuje velký kus černé. Stojí a jistí, zatímco ho doplňují další členové tlupy. Je jich snad dvacet. Tuto tlupu odsud neznám. Vítr dobrý, ale vedoucí bachyně je z tohoto povrchu značně nesvá. Rychle vede celou tlupu prostředkem pole k silnici. Vpředu tři velké kusy následované hromadou stejně velkých selat, tak dvacítek, vzadu uzavírá další mohutný kus. Snažím se s nimi táhnout, ale klusají bez zastavení ve sto metrech. Tohle pro mě není. Dochází nakonec až téměř k mému autu a mizí v keřích přes silnici. Ani přes mé stopy nezrychlili, to vápno zřejmě bere i pachy. Jsem tu dnes na prasatech s „velkou“ flintou, tak vydržím. Přede dvěma dny jsem tu přeci pásl tlupy čtyři. Čas běží, ale bez viditelného měsíce nebo jiného záchytného bodu, nevím jak moc a rychle. Když už mi to pocitově přijde moc, připínám řemen, protahuju tělo a chystám se jít zkoumat ty kola. Už je to pomalu taková tradice, jakmile řeknu „jdu“, něco se semele. Tentokrát mě až na žebříku zastaví z lesa se ozývající zaskolení. No není to to lednové, spíše takové jednoslabičné obhajování teritoria, ale hlavně blížící se. Tak znovu do sedel a Steinera na oči. Zrzce to trvá, ale nakonec vytáhne z protější stěny lesa do velkého vápna, téměř až u silnice. Je to dálka, má však namířeno podél lesa zpět a vzdálenost zkracuje. Po cestě něco stále sbírá, ale myši to dle pohybu nejsou, přesto se ji zkouším vnutit myškováním. Slyší dobře, ale prdí na mě. Přichází až kousek před čtvrteční vývrh selete. Sedne si pod vítr a nekonečně dlouho čučí jeho směrem. Už nevábím, momentálně ji nemám co lepšího nabídnout. Buď je přežraná, nebo nedůvěřivá a nakonec tak zatahuje do lesa. Jsem zklamaný a zkouším poslední eso v rukávu. Vytahuji PC dvojku, nástroj pana Thompsona vlastně z kapsy, ale na tom esu tedy trvám. Krátká série zavřeštění z bočního okýnka a ve dvě stě metrech z ovsa vyskočí malá tečka, která rychle nabírá na velikosti. Vysunuji 527mu ze dveří a stahuji zvětšení. Sykám, ona však nechce slyšet. Už je jen třicet metrů od kazatelny. Na „Hej!“ reaguje brzdou a překvapeným zdvižením hlavy. Blbá poloha stojící lišky naostro a posledních sekundy. Tečku uprostřed hrudi vymaže záblesk doplněný třeskem Saka. Liška vyskočí do vzduchu a toto zopakuje ještě několikrát, než zůstane ležet a zhasne. Na nástřelu nacházím lišáka, kterému střela nablízko takto z výšky, rozřízla hrudník. Diano díky a Lovu zdar. Obroušené a částečně chybějící dolní řezáky mi odhalují, že určitě není letošní. Je v pěkné srsti, ale ta 7,62ku bych kožešnickou ráží asi nenazýval. Po cestě k autu se povápněné pole ve světle baterky doslova hýbá rousnicemi, zřejmě ani lišky nejsou před zimou moc vybíravé. Další překvapení mě čeká v podobě času svítícím na palubce. 2:15! Z kufru vytahuji klíč na kola a všechny je obcházím. Pravé přední má jen nasazené, s neutaženými šrouby. Mám na to sice už roky, ale cesty osudu jsou pro každého nevyzpytatelné.