Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Nebo spíš sestry. Každopádně sourozenci, s kterými jsem se během posledních 14ti dnů několikrát potkal a kterým jsem včera na svátek založení republiky i navždy změnil osudy. Tahle tři selata pravidelně navštěvovala pole s travinou, které sousedí s rozlehlou rákosinou. Zde se sbíhají dvě železniční tratě s rozlehlým prostorem zarostlým olšemi lemujícími potok, což vytváří ideální podmínky pro denní zálehy černé zvěře. V minulém týdnu se zde kromě těchto kusů vyskytovala i větší tlupa, tu však zkušená bachyně vodila ven vždy až za úplné tmy, tedy nic pro mě. S trojicí selat jsem se však postupně setkával a míjel, kdy mně je zradil buď vítr, bekající srnčí, či vyplašil projíždějící vlak, nebo prostě jen intuitivně vytáhly na druhém konci pole, než jsem právě seděl. Tenhle týden se navíc přidala další komplikace v podobě teplých slunných dnů. Říjnové 18ky při příjezdu k poli, během dvou hodin spadli na polovinu, což v trávě po kolena vyčarovalo hustou Rákosníčkovu mlhu, která se dala fakt rovnou krájet. Včerejší sváteční pátek přichází konečně změna, na kterou jsem čekal. Zatažená obloha s mírným větrem a už před pátou hodinou jen 10°C, mě vyprovází cestou na starou nízkou otevřenou kazatelnu stojící pod stožáry uprostřed pole. Mezi mnou a rákosem pozoruji v travině zalehlou srnu. Nevšimla si mého příchodu a to, že není tak jako obvykle zašitá v rákosu mi dává naději, že tam dnes podřimuje někdo jiný. Před setměním ji doplní ještě srnec a společně se kvapem přesouvají směrem od kolejí. O půl sedmé konečně zaslechnu očekávané zapraskání. Ozve se v trnkách u tratě, za malým přenosným posídkem, na kterém jsem v minulém týdnu seděl. „Takhle mladý a takhle mazaný, no dnes s tím asi nevystačíte, vítr jde opačně.“ Chvilku si dodávají odvahu, než se objeví před biopásem. Na těch sto metrů jen rozeznávám, že jde o tři kusy, dva tmavé a jeden světlejší, zhruba ve velikosti nižšího srnčího. Projíždějící nákladní vlak je na chvíli zahání do rákosu, ale hlad nakonec vítězí. Přesouvají se trávou, kterou neustále přerývají. Už při příchodu jsem pozoroval spousty míst s otočeným drnem. Někde jen rousnicově povrchově, jinde při dolování myších kožíšků, i dost hlubokou orbu. Selata to dnes naštěstí berou letmo a nikde se při cestě ke kazatelně dlouho nezasekávají. Zatažená obloha a žlutá tráva zvyšují viditelnost, ale to, co obstojně obeznám v dalekohledu, se v puškohledu jeví dosti nezřetelně, a to jsou ode mne sotva šedesát metrů. Nakonec mi to usnadňují, když se po dalším průjezdu vlaku posunují 20 metrů před žebřík. Tady je ovšem kvůli průlezu opěrka posazená výš a už tak nejsem schopen sklopit víc hlaveň, i když hlavou už nadzvedávám vlňák střechy. Jsou tak blízko, že stahuji zvětšení na trojku a téměř nedýchám, abych je nezradil. Slyším jejich hlasy a dech a teď pod větrem mě praští do nosu i jejich nezaměnitelné aroma. Teď jsem jeden z nich. Vzdálenost na oštěp a já nejsem schopen se zkroutit do nějak použitelné pozice. Po vzdálené silnici od Zádolek projíždí auto a dálkovými osvětluje kazatelnu i se všemi aktéry. Rukou zakrývám optiku, aby neblýskla, zatímco se prasata vzrušeně posunují kousek vpravo. Tady už mám k dispozici boční nižší opěrku, a tak velmi pomalu přesunuji kulovnicí. 527ma Carbine je snad ta nejkratší „dlouhá“ zbraň co existuje a na metrovém prostoru s ní tak bezhlučně mohu zapádlovat do ramene. Poslední dilema, tak které? Celou dobu mi to světlé přišlo nejmenší, takhle nablízko jsou všechny na chlup stejné. Uvažuji, že ta dvě budou asi čerstvě vykalištěné a to mi i nakonec ulehčuje výběr. Přesně v sedm večer zastavuji červenou tečku za plecí a polem houkne rána. Kazatelna se zachvěje ozvěnou výstřelu, mísící se se zřetelným zakvičením. Prase spadne na bok a hrabe všemi běhy, zatímco jeho sourozenci s cvakáním a funěním odbíhají zpět k rákosu. Otvírám závěr a chytám nábojnici. Sele se však náhle staví a dělá dva odskoky, než znovu padne. Rychle zasouvám nové Sako a jistím odkazující kus. Po pár sekundách pohyby ustávají a rozhostí se ticho. Jen v dáli zní křupání rákosu za jeho kamarády, doprovázené bekáním polekaného srnčího. Po deseti minutách jdu prohlédnout nástřel. I když prase v travině ležet nevidím, jsem si jistý. Pětadvacetikilovou bachyňku nakonec najdu dvacet kroků od žebříku. Vracím se k rákosině pro jívové úlomky a následně se s ní v pokleku tiše loučím. Sele se zřejmě trochu natočilo a průstřel vede šikmo, se vstřelem za plecí a výstřelem přes játra, naštěstí to nechytlo břišní dutinu. Pořizuji fotky a vyvrhuji ho v kopřivách za sloupem. Pole pravidelně navštěvují dvě mladé lišky, tak jim přilepším a zítra tu nejspíš po lovu nezbude ani památka. Vytahuji dlouhý provaz, naposledy se obracím tam nahoru a pomalinku začínám půlkilometrový pochod k silnici a autu. Lovu zdar zelení kamarádi, už ale netrpělivě vyhlížím sníh a lišky.