Na prvním vlčím sněhu - Fotografie - Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

ve fotkáchve videíchv inzerci

E-mail:
Heslo:
nová registrace | zapomenuté heslo

Životní jelen v našem revíru
vloženo: 22.11.2025 10:36
autor: Miroslav Šálek

NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2012
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2013
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2014
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2015
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2016
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2017
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2018
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2019
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2020
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2021
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2022
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2023
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2024
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2025

• úlovky (ČR, SR) (17428) (1 dnes)
• úlovky (svět) (2319)
• trofeje (4707)
• historie (3861)
• zvěř v přírodě (43860) (1 dnes)
• zvěř v zajetí (3702)
• příroda (40069)
• lovecké výstavy (1564)
• lovecký pes (13573)
• zbraně (2624)
• lidé (4698)
• fotopast (16142)
• myslivecké umění (4885)
• myslivecký interiér (463)
• shozy (jelení, srnčí atd.) (7163)
• ptactvo v přírodě (20794) (6 dnes)
• hmyz v přírodě (7509) (3 dnes)
• obojživelníci a plazi (1361)
• květiny a houby (15774)
• myslivecké stavby (3950)
• sokolnictví (511)
• ostatní (24713) (1 dnes)

úlovky (ČR, SR)

Nezabudnutelny jelen
vloženo: 17.4.2013 20:54
autor: Martin Pišta

úlovky (svět)

Přímorožec šavlorohý - Oryx
vloženo: 11.3.2014 11:07
autor: Anežka Pučálková

trofeje

Neoddělitelné
vloženo: 15.3.2018 08:51
autor: Děda z lesa

zvěř v přírodě

studí to !
vloženo: 26.1.2013 17:02
autor: Vít Hlavica

zbraně

Zavírací nože
vloženo: 1.9.2016 08:35
autor: Děda z lesa

fotopast

***
vloženo: 29.1.2015 07:34
autor: Ladislav Mlynský

myslivecké umění

JELEŇ
vloženo: 29.2.2012 16:43
autor: Marek Horňák

• 241670 fotek (12 dnes)
• 8405 videí (0 dnes)
• 333 odkazů (0 dnes)
• 9660 inzerátů (9 dnes)
• 284 diskuzí (0 dnes)
• 758976 komentářů fotek (28 dnes)
• 12986 komentářů videí (0 dnes)
• 3358391 hlasování fotek (75 dnes)
• 57225 hlasování videí (1 dnes)
• 39438 registrovaných uživatelů
  5 dnes nových, 9 online

Více informací

starší foto »

Na prvním vlčím sněhu

váha: 100 kg

Letos k nám to tolik očekávané bílo přišlo poměrně brzy. Je pondělí 24 listopadu a hned od rána se krajina mění před očima. Všechna špína a nepořádek města se během pár hodin změní v Ladovskou pohlednici a já se už nemůžu dočkat konce dnešní směny.

Měl jsem na tenhle první poprašek obeznány dvě kmotry, které jsem potkal o víkend na poli osvětleném Metransem. Větší z nich pečlivě sondovala každého přítomného ušáka, a u mě si tak vysloužila předběhnutí zástupu čekajících rovnou na první místo. Natěšený jak malý děcko vylézám večer u pole z auta. Krásně svítící bílá plocha, kterou od minule kazí jen obrácený vítr. Posed na rýze tak odpadá, ale naštěstí mám pro tyhle případy v kufru trojnožku a stoličku, jen bílý přehoz dnes zůstal doma. Sedám proto na kraji pole před keřem šípku, který mi bude krýt záda a pokud kmotra nepřijde po cestě v kolejích auta, mohlo by to stačit. Po tak dlouhé době je to zase nezvyk, vidět všechny zajíce pouhýma očima. Díky tomu sněhu jich od posledně taky dost přibylo a momentálně jich na tak malé ploše pasu deset. Hodina a půl utíká jako voda, zrzka zatím nikde. Čekám ji ostatně až v devět, tak má času dost. Co mě však zaujme, jsou na zadním poli před kazatelnou právě vytahující dva kusy černé zvěře. Jsou si dost podobní, dost velcí a právě se pouští do dolování zbytků v kukuřičném strništi. Vydržím to celých deset minut, než začnu vybíjet Remingtona a uháním k domovu.

Za dvacet minut jsem zpátky s těžším kalibrem. Tentokrát jdu kvůli větru opatrně panelkou za kolejemi, z druhé strany pole. Prasata se mezi tím přesunula na druhý lán nad kazatelnu. Nikde na poli nevidím kus srnčího, a tak přikrčený překonávám bílou plochu strniště až k nohám kazatelny krytých rákosem. Kritických bude těch dvanáct špruslat vzhůru nasvícených překladištěm. Snažím se na divočáky nedívat a pomalu vystoupám na palpost. Ti to vydrží přesně do otevření dveří, které zvětší obrys budky. Nervózně popobíhají do biopásu pod horizont, kde pak další dvě hodiny na 180 metrech uždibují pod sněhem zelené. Zajímavé, že si za celou tu dobu na strniště a zbytky klasů ani nevzpomenou. Nakonec zatáhnou a já si nadávám, že jsem si takhle blbě naběhl. Zvláště pak, když se na místě kde jsem z večera seděl, mezi zajíci objeví čárující kmotra. Navíc má olysalou oháňkou a při pohybu napadá na zadní běh. Prostě cílovka jak vyšitá, ale dnes mi ještě dopřána není.

Ani v úterý se počasí nenechává zahanbit a celý den s malými přestávkami sype. Je však kolem nuly, tak to moc nepřibývá. Dnešek mám naplánovaný trochu komplikovaněji. Beru sebou obě flinty s tím, že to nejdřív zkusím s 9,3kou vzadu na kazatelně, a když se prasata neobjeví, přemístím se v osm s .222kou za prašivkou zpátky před vypuštěný rybník. Už před šestou sedím na kazatelně s oběma zbraněmi opřenými v koutě. Vítr jde vzhůru podél stěny lesa a dolní pole u tratě je jím nedotčeno. Viditelnost je i přes husté mokré sněžení oproti včerejšku ještě lepší. To, že bych se dnes však obešel bez dalekohledu, musím po dvaceti minutách vzít rychle zpět. Mám otevřené a hlídám výhradně pravé návětrné okénko, odjinud bych dnes zvěř ani nečekal. Když se však náhodně podívám přes trochu zamlžené sklo na stoupající pole vlevo, zastaví se mi dech. V první chvíli při pohledu na černý zvětšující se bod mě napadne, že polem kluše naostro velké sele, nebo menší lončák. Něco mi na však na tom vzhledu a pohybu nesedí. S nevlídnou předtuchou utírám rychle okno a druhou rukou zvedám Steinera. V okamžiku kdy se černý obrys stočí bokem a zamává oháňkou, jen nasucho polknu. Můj první viděný vlk u nás rychle přesadí bílou plochu strniště a přichází pod vítr do biopásu. Čekám prudkou reakci podobnou té foxí. Vlk však zastaví, otočí se čelem ke kazatelně a zvedne hlavu. Hledíme si z očí do světel jen pár sekund a ani nevím, který z nás je má vytřeštěnější. Jeho osvalené štíhlé tělo na vysokých bězích s vysokou zádí, nese šedobílou hlavou se vztyčenými slechy, rozšířenou límcem delších chlupů. Při pohledu do šikmých světel mimoděk rukou sevřu hlaveň opřené kulovnice. Vše trvá jen mžik, než se otočí a zapluje jak duch ve stínu lesa, jako by tu nikdy nebyl. S pootevřenou pusou se oklepávám z překvapení a zároveň s úlevou kvituji, že nejsem některým kusem srnčího, právě obývající borek. Začnu taky domýšlet, že tohle překvápko mi dnes asi úlovek divočáka zrovna nedopřeje.

Je ale vidět, že na vlky nejsme zatím my ani zvěř připraveni. Do půl hodiny se na druhém poli z borku vynoří velký černý obrys, tentokráte však už charakteristického a známého tvaru. Divočák míří rovnou na strniště k šáchům, zatím si však udržuje bezpečný odstup. Dalekohledem pročesávám okraj lesa za ním a hledám jeho včerejšího souputníka. Ten je o ždibek menší s kratším pírkem a ukáže se až po pár minutách, kdy se první kus přiblížil doprostřed lánu. Druhé prase chvátá rychle k němu a až s dvojitým jištěním se pustí do kukuřice. Já však už malou šestkovou Zeissku z něho nespouštím a jen čekám, až se zažere a vytočí pěkně naširoko. Výstřel z ráže 9,3x72R má dosti specifický zvuk i průběh. Pomalé hoření i let kule se téměř nepřenáší do ramene a zvuk je sice hlasitý, ale bez ozvěny, čemuž dnes výrazně pomáhá i utlumení sněhem. Dobře tak slyším, jak placaté olovo prorazilo štětinatý pancíř plecí. Jelikož se těžká šestihranná hlaveň nezvedá, v puškohledu i dobře vidím, že se divočák sune k zemi a škubáním zadních běhů odkazuje. Druhé prase kousek popobíhá. Zřejmě však vůbec neví která bije, a střídavě tak pozoruje okolí a zasaženého kamaráda. Párkrát se otočí s krátkými výpady vpřed, než konečně pochopí bezútěšnost situace a rychle peláší pryč k objezdové trati.

V sedm slézám, a jelikož rytíř už leží pár minut bez pohybu, jdu se nejdřív podívat na to vlčí neštěstí, jestli se mi to přeci jen nezdálo. Tak nezdálo - je tu! Krok má dlouhý, víc jak dvě 46ky boty. Bříška velikých stop jsou sevřená, podobně jak u lišek a ani v měkkém podkladu je neroztahuje, jak to dělá pes. Většina otisků je v posunutých dvojicích, místy přecházejících do čárování. Přesunu se přes potok na strniště za ležícím úlovkem. Čím víc se k němu blížím, začínám chápat, že to dnes bude fyzicky i logisticky dost náročné. Na nástřelu totiž leží snad metráková bachyně. Při posvícení do jejich zakalených světel, sebou náhle škubne. „Tak a mám mokro i zevnitř.“ Je to naštěstí jedno z posledních stažení plic a než sundám a nabiju, je už nadobro zhaslá. Jsem uprostřed strniště a nejbližší úlomky jsou až na doubku u tratě. Než k nim dojdu, nacházím i zde šňůru vlčích stop, jen už dosti zachumelených. Tipuji z včerejší noci, či dnešního rána. „No potěš a já myslel, že tu jen prošel.“ Následuje transport k lesu, při kterém si naplno uvědomím svá léta, a i když zde kus odlehčím vývrhem, následný přesun před kazatelnu, mě stojí všechny zbývající cukry. V budce kazatelny je doplním a čenžnu zbraně. S Remingtonem se pak přesunu zpátky na pole před auto, abych pohlídal tu prašivku.
Ta se však ani po dalších dvou hodinách neukáže a společnost mi dělá všech deset ušáků. Ovšem aby dnešní noc byla ještě více „crazy,“ obkrouží kolem mé hlavy dvakráte sluka. „Koncem listopadu, jako vážně. A jak asi teď zpod sněhu doluje červy a žížaly.“ Když nemáš odpověď tak se neptej! V deset hodin mě nakonec dožene chlad, a tak z flinty i sebe ometám vrstvu sněhu a jdu k autu. I to vysvobozuji z bílé peřiny, zapínám 4x4 a pomalu se po strništi sunu před kazatelnu. Sůza hrabe, ale jede. Jak její možnosti většinu roku nepotřebuji, tak dnes jsem za ni docela rád. Dalších dvacet minut trvá nakládka už dost ztuhlé bachyně. Hrana kufru a váha kusu je výše, než mé schopnosti a jen nějakým zázrakem ji nakonec auto spolkne. Kufr mi nejde zaklapnout, a tak tam s tím na pokraji sil chvíli vztekle bouchám. Vůz celou dobu běží a svítí, abych ho odmlžil. O to víc mě zarazí, když se při nastupování podívám nad kazatelnu. Stojí tam na strništi ve sto metrech pět kusů černé, s radary natočenými ke mně. Rychle vypínám motor a očekávám úprk, oni však nic. Nastoupím a chvíli se peru se svědomím. „Už sem nic nenaložíš - ale kdy je zase potkáš?“

Jako konečnému vítězství chamtivosti nad zdravým rozumem se dá rozumět tomu, že znovu otvírám a zajišťuji okénko kazatelny a dalekohledem zkoumám složení téhle party. Jsou tam tři větší kusy, a dvě velikostně různá selata. Obě určitě lovitelná, jen kdyby tlupa nepopoběhla tak daleko. Pasou se v biopásu a vůbec je nezajímá kukuřice. Celou dobu jsou však natočení směrem k lesu, a co chvíli zvedají k nebi ostražitě terčíky. To co je zneklidňuje víc než moje přítomnost, je pach neznámého, zato však pevně zakódovaného predátora, vanoucí z lesa. Takto tam vyčkáváme až do půlnoci, kdy u mě konečně zvítězí zdravý rozum. Zajímavé, že tlupa neutíká ani při opětovném nastartování, rozsvícení a mém pomalém odjezdu.

Tak Lovu zdar, příště snad už z méně bizardních, zato více zrzavých čekaných.


Komentáře:


Chcete-li hlasovat nebo napsat komentář k této fotce, musíte být přihlášeni.