Srnec 24.7.2026 - Fotografie - Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

ve fotkáchve videíchv inzerci

E-mail:
Heslo:
nová registrace | zapomenuté heslo

Srnec (macoň)
vloženo: 31.7.2026 05:54
autor: Jiří

NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2012
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2013
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2014
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2015
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2016
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2017
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2018
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2019
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2020
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2021
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2022
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2023
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2024
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2025
NEJLEPŠÍ FOTOGRAFIE 2026

• úlovky (ČR, SR) (17539) (1 dnes)
• úlovky (svět) (2366)
• trofeje (4714)
• historie (3869)
• zvěř v přírodě (43813) (3 dnes)
• zvěř v zajetí (3730)
• příroda (40408)
• lovecké výstavy (1574)
• lovecký pes (13625)
• zbraně (2660)
• lidé (4702)
• fotopast (16383)
• myslivecké umění (4931)
• myslivecký interiér (467)
• shozy (jelení, srnčí atd.) (7271)
• ptactvo v přírodě (21377)
• hmyz v přírodě (7931)
• obojživelníci a plazi (1374)
• květiny a houby (15906)
• myslivecké stavby (3950)
• sokolnictví (511)
• ostatní (24910)

úlovky (ČR, SR)

Podhorský král. 17.10.2020
vloženo: 21.10.2020 07:43
autor: Ivo Lajčok

úlovky (svět)

Baikal 2019 - druhý tetřev
vloženo: 7.5.2019 07:05
autor: Martin Mati

trofeje

Jedna společná :)
vloženo: 10.5.2014 08:37
autor: Lubomír Becha ml.

zvěř v přírodě

"Horal"
vloženo: 17.2.2014 19:13
autor: Svatopluk Šedivý

zbraně

PÁR MÝCH NOŽŮ...
vloženo: 13.11.2017 05:42
autor: Jaroslav Vlosovský

fotopast

Daněk
vloženo: 22.2.2018 19:26
autor: Aleš Náhlý

myslivecké umění

Vyřezávaná podložka pod "zbraně"
vloženo: 7.3.2018 15:50
autor: jirka krbeček

• 244011 fotek (4 dnes)
• 8575 videí (1 dnes)
• 332 odkazů (0 dnes)
• 9814 inzerátů (3 dnes)
• 281 diskuzí (0 dnes)
• 761321 komentářů fotek (18 dnes)
• 12938 komentářů videí (0 dnes)
• 3364779 hlasování fotek (32 dnes)
• 57210 hlasování videí (0 dnes)
• 39974 registrovaných uživatelů
  0 dnes nových, 8 online

Více informací

starší foto »

Srnec 24.7.2026

váha: 20 kg
věk: 4 let

Našel ho Petr. Konec konců jako většinu “našich” srnců. Má holt štěstí anebo spíš - umí mu jít líp naproti. Našel ho, no teda správně je - potkal ho.

Víte, ona totiž ta naše Jelenice a na ni přiléhající Bahna nejsou úplně “jednoduchý”. Jo, jasný. Lesní cesty, svážnice, paseky, oplocenky, dokonce i ty zpropadený cyklistický traily … tohle všechno má svůj řád a logiku. Ale lidi, lidi ti tu logiku a řád postrádají. Alespoň v téhle naší, nejvíc příměstské části honitby, co ji máme hned za barákem. Navíc se jich tu (myslím lidí) pohybuje denně moc. Jakože fakt hodně.
A to má za následek, že místní populace srnčí zvěře rok od roku slábne. Z těch pár místních mohykánů, tedy ještě lidmi z lesa do pryč nevytlačených kusů srnčího, se tak už od narození stávají duchové.
Duchové, zjevující se bez logiky jednou tam a jindy onde. Teritorialita je slovo, které zde bohužel pomalu přestává platit.

Potkal ho tedy jednou z jara, navečer, v dešti, v místech, kde se srnčí nezdržovalo a ani nikdy zdržovat nebude.
Potkal ho tam na jednu pikosekundu. Jeho zkušenému oku však stačila k tomu, aby zažehla jiskřičku zájmu - na Bahnech je i letos zajímavá raritka. Jednorožec.
A protože já vloni štěstí na toho svého “jubilejního” srnce neměla, usmyslel si, že tohle by mohl být konečně on. Byť s malým, tedy ročním, zpožděním. Srnec k mým padesátinám.

Nebudu vám detailně líčit co všichni předcházelo tomu, než se podařilo obeznat +/- alespoň tu část Bahen, kde se vyskytoval nejčastěji. Nebudu tady vypočítávat, kolik čekaných nás to stálo. Jen tu s pokorou a vděčností poděkuju jemu i našemu teenagerovi za dost krkolomný a fyzicky náročný přesun přenosného posedu ze Semanína k jedné z Bahenských sečí. Protože duchové se našoulávají blbě. Na tom jsme se oba shodli na první dobrou. Na tohohle ducha se muselo úplně jinak a hlavně z výšky.
Jo, a navíc s notnou dávkou pomyslného loveckého štěstí. A to mi v ten pátek opravdu přálo…

Do lesa na Bahna se mi totiž ten večer nechtělo. Protože jsem prostě nevěřila, že se tenhle srnec vůbec ulovit dá. Tedy, že já mám na to, ho ulovit. Raději bych vyrazila někam k polím. Přece jenom, říje pomalinku hlásila svůj nástup a u polí by tak bylo určitě aspoň na co koukat.
Ale od mé operace ruky jsme na Bahnech ani jeden neseděli, a tak jsem si v duchu řekla, že udělám Petrovi radost a půjdu si to tam, opět, “vysedět”. Ať vidí, že snaha je, když mu s Kubou dalo tolik práce tam ten posed převézt.

Přenosný posídek byl umístěn v pruhu clonné seče, ve výstavku starých jedlí, které všude kolem opravdu hustě přirozeně zmlazovaly. Z levé strany tenhle pruh chránila už dobře zapojená a pomalu se na porost měnící, tak 10ti letá paseka z jedlí a smrků, za zády jsem měla zbytek původního, hustého jedlového porostu, který se táhl až k Bahenské cestě, kde jsme nechávali auto, zprava pak rozsáhlou paseku, která místy bujně zmlazovala pod náletem pionýrských bříz a jeřábů.

Koukala jsem před sebe tak 50-60 m do řídkého, dobře prosvětleného porostu, který se poté zvedal do staré smrčiny, končící frekventovanou státovkou Třebová-Litomyšl. Fakt moc hezký kout, nebýt lidí, kteří si to, nejen po Bahenské cestě, denně štrádovali do Přívratu nebo na Svinou.

Petr mi ještě pro tentokrát pomohl s flintou na posed, bo jen s jednou rukou se na něj leze blbě a pak si šel sednout na starý posed “Na jedli”, který stál v rohu paseky zprava za mnou. Tak 80-100 m. Viděl z něj jen mou nohu na šprušli, avšak dobře viděl to, co jsem měla přímo před sebou.

Fakt vás nechci těmihle detaily trápit, ale pro samotný lov jsou dost důležité. Protože toho večera, tomu pomyslnému štěstí pomohla i týmová spolupráce dvou Hrušek.

Zasedli jsme a … čekali. Nebylo totiž na co koukat, jen vydržet a doufat.
Ze začátku mi čekanou zpestřila parta nadšenců, kteří za státovkou na Litomyšl, na loučce po levé straně silnice, právě nafukovali horkovzdušný balón. Do něj se pak po chvíli nalodili a odpluli vzduchem směrem Třebová. Ufff. Ještě, že jim to netrvalo moc dlouho, bo ten zvuk plynových hořáků zvěř fakt ráda nemá.
Jj, patroni mi jasně dávají najevo, že dnes jsme tu zbytečně, trvám si, uvnitř své hlavy, umanutě na svém.

Kolem čtvrt na devět Petr poprvé pískl. Ač jsem byla vůči této domluvené taktice skeptická, (přece jenom říje v lese je oproti polím opožděná a na polích u nás teprve pomalinku začínala), přesto mi lehce stoupla tepovka a poprvé toho večera prosím patrony o přízeň.
Ubíhají minuty a … nic se neděje. Nikde žádný náznak pohybu. Ticho.

Už pomalu zvažuji, že teď z kapsy vytáhnu vábničku já a zkusím písknout sama, když vtom Petr posílá mým směrem druhou vábící sérii.
Opět si chystám flintu do střelecké pozice a čekám. Tepovka mi pak vyrazí k nebeským výšinám v momentu, kdy z pravé strany, někde v pasece, uslyším dvě tichá lupnutí za sebou. Srnec? Nebo že by prasata? Bahna jsou totiž lokalitou, kde ani z večera, díky hojným kalištím, není nouze o to potkat černou ještě za světla.

Napínám napínaček, flintu v rameni, protože pokud skutečně něco přijde, bude to muset být z mé strany rychlá akce.

Minuty se však vlečou a nic se neděje. Dávám proto flintu z ramene a opírám si jí pažbou o stehno.
Jak už to tak bývá, zákon schválnosti funguje vždy a všude. Spolehlivě. Neuběhne totiž ani pár vteřin a najednou, jako duch, v kraji břízek po mé pravici, stojí rezavý kus.

Kujwaaaa… To nemohl vytáhnout o půl minuty dřív? Na těch 60-70 m očima registruju, že ke mě stojí zádí, hlavu nevidím. Chci rychle hodit flintu do ramene, když v tom kus, jako na potvoru, prudce zvedá hlavu a jistí mým směrem. Mé oči s kontaktními čočkami na dálku nikdy nebyly na obeznávání tím nejlepším pomocníkem. Nesmím se pohnout, proto můžu v ten moment jen doufat, že se kus natočí natolik, abych i svýma očima, bez pomoci optiky, dokázala určit s kým mám tu čest.
Kus se dává do pohybu přímo na můj posed a já využívám každý jeho pohyb hlavou dolů nebo do strany k tomu, abych si co nejpomaleji, přesto co nejrychleji, zapřela flintu do ramene a mohla na něj posadit tečku. Už totiž dobře čtu jen očima jeho typický a nezaměnitelný znak. Jeden jediný vysoký parůžek.

Srnec jde stále přímo na můj posed. Zahni, prosím tě, zahni doprava. Ne, napřímo na mě. Já se nechci pokusit střelit tě zepředu na ostro. A pustit bez rány tě taky nechci nechat. Zahni, prosííím…

Síla myšlenky v ten moment asi opravdu pohnula hmotou (tedy chci si to myslet), protože srnec najednou skutečně uhýbá do boku azačíná kličkovat mezi starými jedlemi. Teď zpětně si uvědomuji, že právě v ten moment jsem přepnula v hlavě na pomyslného autopilota s jasným zadáním. Lovit a ulovit. Za každou cenu. Bez rány dnes prostě neodejde.

Vytáčím se (nějak) do boku. Flintu v rameni, zapřená oběma lokty o opěrky posedu, hlaveň podepřenou jen svou levou dlaní. Snažím se udržet tečku na rezavé siluetě, proplétající se mezi kmeny a za všech okolností s ní táhnout. Mám ho tak 40-50 m od sebe zleva. Vystřelit se zatím nedá. Tak nějak víc podvědomě než vědomě registruji, že poslední šancí na dobrou a bezpečnou ránu, je pro mne širší rozestup mezi dvěma stromy, ke kterému srnec za pár kroků dospěje. Namířím tedy do jeho středu, odjistím a v momentu, kdy v něm přes puškohled vidím hlavu, krk a plece, posazuji tečku za plece, do středu rezavé výseče jeho těla a mačkám spoušť.

Srnec značí zásah prudkým vykopnutím zadních běhů a vyráží vpřed.

V momentu výstřelu jsem si byla jistá, že rána půjde “naměkko”, teď však znejistím, jestli nešla až dozadu přes kýty? Budeme ho muset honit někde po Jelenici? Přece jenom, pořád byl v pohybu. A já na něj houknout “stůj” tak nějak zapomněla, no …

Srnec však udělá jen dva skoky a zůstává na místě v ohni. Nepřebíjím. Není to potřeba.

Zvedám oči vzhůru a s pokorou a slzou v koutku oka, posílám Dianě první dík toho večera. Tohle jsem opravdu nečekala. Že dnes a tady, budu JÁ lovit a ulovím. Ducha Bahen.

Mám pocit, že celý lov trval tak 5-10 minut. Petr mě však zpětně ujišťuje, že od chvíle, kdy se srnec objevil v břízkách, až do momentu mého výstřelu, uplynula maximálně minuta. Šel prý velice rychle, bez jediné zastávky. Protože Petr ze svého posedu neviděl, zda o srnci vím, natož jestli na něj mířím, už sám sahal po své flintě, když vtom uslyšel můj výstřel.
Jeho upřímnou a nefalšovanou radost vám nemusím snad ani líčit. A nejen jeho.

Když já sama poprvé uvidím, v tom hustém jedlovém podrostu, asi 2 m od nástřelu, trofej v reálu, ta slza se mi po tváři opravdu koulí.

Vzdávám srnci všechny náležité pocty a v kleče ještě jednou děkuji patronům za přízeň. S velkým díkem pak přijímám od Petra nad srnčí hlavou, s pro mě raritní trofejí, z jeho rukou úlomek, jako symbol tohohle úspěšného lovu.

Lovu zdar!

CZ 527 v ráži 7.62x39, poloplášťová střela Sako Gamehead 8 gr.





Komentáře:


Chcete-li hlasovat nebo napsat komentář k této fotce, musíte být přihlášeni.