Skařiny 7 - historie - Fotografie - Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

22.10.2020 20:37 vložil ivan salajka
Hezký večer,pane Wenzl . Já jsem podstatně mladší a nezažil sem řeku Moravu ještě volnou-nezregulovanou. Mé pomalé navštěvy luhu začly opatrně v 8O letech. Přesto si ještě pamatuji stáda jelenů-velmi dobrých. O těžbě ropy nemluvě. Pamatuji si i těžbu porostu u naši hájenky,následné polaření v zalesněné ploše. Více jsem poznal lesní zákoutí po návratu z vojny . Kdy jsem nastoupil k lesům( na Drážku )díky Rudolfu Topičovi( s kterým jsem chodil od 15 let jako honec) Vděčím mu za mnohé.Mým vedoucím byl další výtečný Lesák pan Rudolf Prorok, i Josef Lhotský. Sám možu posuzovat jen období let cca 1985 po současnost. Měl jsem možnost ještě před revolucí maličko poznat Soutok-z pozice výjezdu na opravy lesní techniky.Luhu su věrný ,sice již nejsu zaměstnanec Lčr,ale mám tu stále přátele.(Jsem lesník na volné noze a starám se o obecní lesy jako OLH.)Přesto všechno stále sleduju dění v luhu .

21.10.2020 04:25 vložil Jiří Wenzl
Já jsem luh na Podluží objevil na jaře 1971 (bylo zrovna po pravidelné jarní povodni), bylo mi tehdy 15 let, jezdil jsem tam pak pravidelně s kamarády na z Kyjova na kole, později jsem tam jezdil i sám na Jawa 21 Pionýr. Inspirací a popudem k návštěvě mi byla kniha lesníka Aloise Mikuly "Za zvěří rovin a hor"( vyšla r. 1970), jež vzpomínal na zdejší luh jako na období nejúžasnější v rámci své lesnického účinkování v lesích od nížin až do hor( ve funkci lesmistr či lesní rada zde pracoval mezi lety 1920 - 45). Tehdy byl luh turisticky nezajímavý, štípali tam komáři, nebyly žádné výhledy do krajiny, kde by se návštěvník mohl kochat, zkrátka nuda, pro tehdejšího pěšího turistu trmácejícího se po geometricky přímých alejích mizících až kdesi v dáli obzváště. Cesty byl blátivé, místy jen vyspravné štěrkem, v lepším případě panelové, na zpevněné či dokonce asfaltované cesty lesníci tehdy neměli peníze. Nikoho podobně motivovaného jsme my kluci na cestách od Hodonína do Lanžhota (dál to nešlo kvůli pohraničnímu pásmu) nepotkávali, leda ty co měli co do činění s hospodařením v lese, včetně místních obyvatel, kteří tehdy polařili na zalesněných holinách (nejčastěji pěstovali řepu mezi řadami dubů a jasanů. Dokonalá symbióza mezi místními domrodci a lesáky. Regulace Moravy pod Hodonínem ovšem vše před mýma očima měnila. Při každé další návštěvě jsem pozoroval jak Mikulův milovaný luh mizí. Nešlo jen jen o vykácení trasy pro nové koryto řeky. Absence povodní po regulaci řeky umožňila do luhu vstoupit těžařům nafty, suroviny neobnovitelné, lidem mnohem bohatším než byli těžaři dříví, suroviny jež se tu tak dobře, v harmonii s přírodou, obnovovala. Po vyasfaltování cest sem instalovali naftové generátory pohánějící kozlíky k těžbě ropy, řvoucí ve dne v noci (nejhorší to bylo u Týnce). Pryč bylo šumění lesa, přeřván zvěv, kuňkání žab. Jelen v říji se odmítal pouštět do hlasového souboje s jakýmsi smradlavým montrem, to raději emigroval na Slovensko. Turisté po oťukávání v letech osmdesátých objevili luh až v letech devadesátých. Už nebyli pěší, ale na kolech, na kvalitních asfaltách snadno hltali kilometry. Na elektrokolech o to pohodlněji. Už tam neřvou naftové generátory, ropa je vytěžena. Teď tam skřípou brzdy a ozývá se řev turitů. V mžiku objeví, minou houštinu s vylekanou zvěří, a řvou "Tady je to báječné!" A co na to pověstný lužní jelen? Kam teď emigruje? Kde konečně nalezne ztracený klid?

20.10.2020 20:08 vložil Jiří Netík
1****