Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Neměl jsem v plánu, další ze svých fotografií, nějak rozsáhlé popisovat,ale o zážitek, který jsem prožil při lovu těchto dvou lišek,se s Váma, prostě musím podělit. Tak jako každý den,tak i dnes mám v plánu, jít na lov lišek. Každý den se snažím,aby jsem z domu vyrazil nejpozději kolem 17,00 hodiny,protože do revíru to mám 30 kilometrů. Dnes mi to zrovna nevychází a na cestu se dávám v 17,45 hodin. I dnes jsem rozhodnutý,že půjdu do „svého“ údolí. Na místo dojíždím kolem čtvrt na sedm. Už tak si myslím,že jsem v revíru dost pozdě. Vystupuji z auta,začínám se oblékat,když v tom mi brčí mobil. Volá mi kamarád,který si chce ujasnit ještě nějaké věci. Hovor trvá asi 15 minut a tak mi mé hodinky,před pěší cestou k posedu, ukazují něco po půl sedmé. Pomalu kráčím tichým sněhem. Když jsem asi v půli cesty,slyším předemnou skolit lišku. Říkám si “ta je ještě daleko,ale jde mým směrem“. Přidávám proto do kroku,aby jsem byl na posedu dříve,než stačí liška vyjít z lesa do doliny. Zbytečně. Liška už skolí, nedaleko odemne. Rychle reaguji a na zem pokládám „podprdelník“,na který uklekám. Zaroveň, zlamuji troják a do pravé hlavně, vkládám náboj 22 hornet. V pokleku čekám,kdy se mi kmotra objeví na volné ploše. V této poloze, sekundy trvají jako minuty a minuty ,jako hodiny. S časem,začínají přicházet i bolesti, do neprokrvené nohy, na které jsem klečel. Proto vstávám ze země a nezbývá mi nic jiného,než lišku asi zradit. Hlavou se mi honí opět myšlenky a říkám si,“kdyby jsi netelefonoval,mohl jsi už sedět“. Docházím tedy k sedačce s tím ,že liška už je pryč. Zasedám a dělám si pohodlí. Nabíjím i brok a velkou kuli. Odkládám zbraň na berlení a dalekohledem „projíždím“ dolinou. Nikde nic. Ani žádný hlasový projev. Čekám a opět přemýšlím. Asi po deseti minutách,vidím předemnou, mírně na pravo,jak si kolem houštinky „čaruje“ liška. S lehce přikrčenou hlavou na zemí,kopíruje kmotra nízký porost. V dáný moment se nemůžu ani hnout,protože je asi 20 metrů odemně. Pohybem chameleóna,zvedám své paže ke zbrani. Kmotra uhýbá od houštiny a nyní mi pózuje, již na volné ploše. Ani nevím jak,ale podařilo se mi zamířit. Nyní již křížek, svítí lišce na komoře. Odmačkávám spoušť a místo rány vychazí jen „klak“. Mžikem oka,kontroluji na zbrani, co není v pořádku. V tom se již liška rychle vzdaluje odemne. Zapoměl jsem odjistit a tak pravý palec, posunuje pojistku vpřed a hned nato i štechruje. Opět hledám lišku v křížku a ještě není tak daleko,aby jsem nemohl vystřelit. Dolinou se ozývá rána. Liška značí zásah a začíná se zmítat. Zlamuji flintu,vytahuji prázdnou hylznu,kterou si dávám do pravé kapsy a zároveň, ze stejné kapsy ,vytahuji náboj. Zrzka se mi snaží utéct. Opět štechruji,mířím a opět „klak“. Znovu kontroluji co není v pořádku,ale na zbrani nemohu najít žádnou chybu. Proto zlamuji zbraň a vytahuji náboj. Už je mi všechno jasné. Do komory ,jsem v té rychlosti vložil, již vystřelenou nábojnici. Rozhoduji se tedy slézt a lišku dostřelit brokem. Ze vzdálenosti, asi 15 metrů od lišky,zvedám zbraň a opětovný výstřel zahřmí dolinou. Broky, rozřízly hladkou sněhovou pokrývku, kolem lišky. Ta zůstává v ohni. Kmotře vzdávám poslední poctu a pořizuji snímek svým mobilem. Šelmu zavěšuji, za zadní běh k posedu. Je něco kolem sedmé hodiny a já zůstávám na lovu. Dlouho se nic neděje. Krátce po osmé hodině,slyším v dálce z levé strany, hlasový projev zvěře.Stále nedokážu rozeznat,co je to za hlas. Nyní už se přibližuje a já slyším, mi známé „chou chou, chou chou chou“ Je mi vše jasné. Další liška, je v mé blízkosti. Skolení se mi ozývá z lesa,kde mají lišky své nory. Po krátké chvíli,hlas utichá. Kontoluji údolí,jestli přes něj kmotra „nepřečaruje“. Nikde,nic. Na řadu přichází obvyklý rituál. Dalekohled do levé,vábničku do pravé ruky. Dolinou se rozléhá „nářek“. V tom spatřuji, jak z lesa vybíhá liška. Mám radost,opět mě vábnička nezklamala. Nevím čím to je,snad se nechávám unést loveckou vášní a tak i když liška je ještě daleko,rozhoduji se k ráně. Rozhodně jsem podcenil i balistické schopnosti sršně, jménem „hornet“. Lišku chybuji a ta se vrací směrem k lesu. Stále s ní táhnu a kontroluji,jestli je „čistá“. Kmotra nevbíhá do porostu,zůstává na jeho kraji a zároveň ho kopíruje. Pokračuje krajem lesa, směrem k nejuzšímu místu v dolině,kterou následovně přechází a mízí mi na její druhé straně. Nádávky,které se mi v ten moment honí hlavou,raději neuvádím. Sedím ještě další hodinu,ale nikde nic. Rozhoduji se opustit posed a jít domů. Po cestě k autu,kotroluji nástřel a o pár metrů dále i stopu, druhé kmotry. Žádná barva a ve sněhu ,všechny čtyři „běhy“. Je to dobré. Když už jsem asi 10 metrů od auta,zahlídám pod sedláckým stavením kmotru. Ta o mě už také ví a tak si to míří k lesu. Rychle docházím k autu,nabíjím,opírám zbraň o jeho střechu,zapínám bod a štechruji. Liška, se mezitím zastavuje na kraji porostu a pomalým krokem se vrací ke kůlnám. Nedala mi moc času na výstřel a směrem k lidskému obydlí, si již neopovažuji vystřelit. Potichu pokládám zbraň na střechu auta a očima pozoruji pohyb kmotry. Ta už si to houpavým krokem, směřuje k hlavní cestě,kterou přechází. Nezbývá mi nic jiného, než čekat. Čas letí rychle a já zjišťuji,že u auta stojím, už minimálně 45 minut. Zrzku stále vidím i když je hodně daleko. Začíná se vracet. Přechází dosti frekventovanou silnici a nyní, je již v malém ovocném sadě,poblíž stavení. Rozhoduji se k lišce našoulat. Vidím to jako poslední šanci,jak nad kmotrou vyzrát. Ta však okamžitě zaznamenává můj pohyb a tryskem běží opět k lesu. Vracím se tedy k autu,opět opírám zbraň o jeho střechu a vyčkávám vhodný okamžik. Vím že tentokrát,musím jednat rychle. Liška nyní prochází kolem dřevěné kůlny,dále pak, přes výběh pro koně a lemuje špalír palivového dříví,který je uložen na kraji lesa. Přichází můj okamžik. Lehké dotknutí spouště a kmotra značí ránu. Zůstáva ležet a já, se pomalým krokem začínám ubírat, pro svůj druhý úlovek. Když jsem asi v polovičce cesty, vidím jak se liška vzpamatovává a odbíhá. Tentokrát již běžím v danném směru,kde se mi ztratila. Vytahuji baterku a čtu stopy. Docházím k dřevěnce a už ji vidím. Leží u jejího kraje,těžce dýchá a hlavu otáčí směrem ke mně. Neváhám a lišku nenechávám dále se trápit a okamžitě ji dostřeluji. U auta si je obě ještě jednou prohlížím a vzdávám poslední poctu. Říkám si,“tak trochu divný lov,ale úspěšný“. Lovu zdar!