Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Protože se nezadržitelně blíží doba lovu srnců, rád bych popřál všem z Vás spoustu neopakovatelných zážitků a dobrých trofejí! K tomu připojuji své upřímné lovu zdar! A abych Vás trošku naladil, připojím i příběh spojený s ulovením jednoho z mých srnců .... Nějaká ta voda již od té doby utekla, ale vybavuji si vše, jakoby se to odehrálo včera. Počasí nám příliš nepřálo. Cáry vody neustále dopadali na i tak již promočenou půdu, která nestačila to množství srážek pojmout. Pole plná kaluží, cesty neprůjezdné a slunce se ne a ne přes ty husté mraky prodrat. Správného myslivce ale ani takovéto počasí neodradí a tak jsem se vydal na předem obeznaného srnce, kterého jsem chtěl ulovit. Cesta nebyla lehká, protože jeho stávaniště bylo uprostřed polí, kde se nacházel jen malý, starý a zchátralý žebřík. Než jsem došel na místo, mohl jsem z holínek vylévat vodu a kalhoty ždímat. Lovecká vášeň ale každý den vítězila, stejně taj jako srnec nade mnou. Obcházel žebřík z uctivé vzdálenosti a já tak mohl jen sledovat jeho vybroušené bílé špice velmi dobrého vidláka. Nebyl příliš terotoriálně aktivní při vyhánění svých soků, ale občas nějakého toho mladíka vyhnal. Na to jsem spoléhal a tajně doufal, že snad jednou povedou jeho kroky blíže k mému stanovišti. Toho rána jsem časně vstával. Byla to již sedmá vycházka. Venku opět drobně prší a je chladno. Dobře se oblékám a vyrážím pod rouškou tmy na starý žebřík. Při každém kroku obilím cítím, jak mi voda máčí kalhoty až do půli stehen, není to moc příjemné, ale mé odhodlání je silnější. na sedák si dávám suchou deku a druhou přikrývám kolena. Nepřestává pršet a mraky jsou stále husté. Svítání tak na sebe nechává čekat o něco déle. Začínám pomalu rozeznávat siluety pastvících se kusů srnčího a s přibývajícím světlem už vidím i mého srnce! Jeho bílé špice jsou nezaměnitelné. Je vzdálený asi 200-250 metrů a společně se srnou bere paši. Je to právě ona, která se náhle vydává mým směrem! Vzdálenost mezi námi se zkracuje, ale střelba ve vzrostlém obilí je složitá. Snad tedy dojde do některého z nižších míst nebo do souvratě dvou polí. Pomalu beru svou kulovnici a připravuji se. Pár se stále blíží, ale na dobrou ránu to není. V tom jakoby srna vycítila nebezpečí, otáčí se a několika skoky se vrací zpět. Po chvíli zastavuje a otáčí se na srnce, jako by mu říkala ,,pojď rychle za mnou" . Ten však udělá ještě několik kroků a zůstává stát na souvrati. Sleduji jeho pohyb v puškohledu a snad ani nedýchám. Pomalu se otáčí směrem, kterým odskakuje srna. Na chvíli mi tak ukazuje svou komoru a tak jemně pohladím napínáček. Sychravým ránem se nese ozvěna výstřelu a srnec zůstává v ohni. Rychle přebíjím, je to ale spíše pro jistotu, protože chvějící se obilí mi dává napovídá, že srnec již jen několikrát odkazuje a zhasíná. Tentokráte na nic nečekám a rychle mířím do oněch míst. Za pár chvil již stojím nad zhaslým srncem. Obdivuji jeho paroží a sílu. Vzdávám mu poslední poctu a sobě za promočený klobouk zasouvám úlomek. Pořizuji několik rychlých fotografií a zcela zmáčený a zablácený mířím zpět k domovu. Hřeje mně ovšem radost z úspěšného lovu a z dobrého srnce! Lovu zdar!