Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Poslední týden byl pro mne dost hektický. Vyfasoval jsem totiž v našem mysliveckém spolku novou funkci. Oproti ujištění, že půjde jen o občasné lehké papírování, beru celý týden telefony a odepisuji na rozhořčené emaily. Na konci města je totiž osamělé panelové sídliště s přilehlými bývalými kasárnami, ke kterému vede z České Třebové jediná příjezdová komunikace s chodníkem. Ten je bohužel lemován mladými, přesto už plně plodícími duby. Za nimi se pak nachází rozlehlé řepkové pole zakončené zahrádkářskou kolonií. Ideálně prostřený stůl pro divočáky, kteří také začali této nabídky hojně využívat. Noční rytí pod duby i přes poměrně velký počet chodců neustávalo, a tak se chodník zahrnutý hlínou a telefonické stížnosti začali množit. Zpočátku volali vystrašené paní vracející se z noční, pro které museli jezdit autem manželé, pak však přibyl městský odbor životního prostředí a místostarosta. Lokalitu bezúspěšně krom nás hlídala i městská policie, ale to místo prostě neumožňuje bezpečný lov i přes to, že jsme domluvili vysekání příkopů až k řepce. Včera odpoledne nám navrch zemědělci ohlásili zítřejší sekání rozlehlých ploch luk a tak se navečer scházíme se psy a do půl deváté procházíme co největší plochu. Po příjezdu domů a rychlé sprše beru flintu a prkýnko, když už jsem to těm úředníkům slíbil s tím, že to dnes zkusím uprostřed řepky a bezpečně z výšky. Asi hodinu po usednutí zpozoruji v kolejáku pohyb. Lokalita je dostatečně nasvícena městem a tak obeznávám samotný kus se hřbetem ve výšce řepky. Krmí se už nalitými lusky a postupně dochází na nižší kolečko padesát metrů ode mě. Je však neustále natočený zadkem a moc mu nevidím znaky. Podle podlouhlé hlavy a šířky boků spíš tipuji bachyni, jen mi k ní nějak chybí ta selata. Čekám další čtvrthodinu, zda se otočí, či ukáže spodek. Náhle se však otáčí vítr a divočák zvedá ryj, píkro, i hřeben. Mám ho preventivně v kříži, když natočí hlavu a já si všimnu svítících zbraní. Odjišťuji, prase se však dává do pohybu a mizí v řepce. Sleduji vlnící se čáru, která končí vysunutou hlavou ve vyjeté koleji. Zvětšuji přiblížení, vydechuji a posazuji bod pod slecho. Jde o tak velkou hlavu, že si to nezadá se srnčí komorou. Navíc mám z minulého týdne ze střelnice seřízeno a tak lehce tlačím napínáček. Výstřel v městském ruchu poměrně rychle zaniká a tak mohu slyšet krátké odkazování z nástřelu. I když ho nevidím, uf. Samozřejmě mi ihned začne docházet, co mě čeká a už pomalu začínám litovat, že jsem se nechal dotlačit proti svým zásadám. Nikdy jsem totiž nestřílel dospělý kus černé, natož pak v červnu a na hlavu. Po virtuálním cigárku slézám a s naplno rozsvícenou baterkou, kulí a brenekem a staženou řití pomalu postupuji kolejí. Po šedesáti metrech nacházím metrákového rytíře v ohni, přesně na místě, kde ho dostihla Norma Vulkán ráže 7x65R. Poklekám, dávám poslední pocty a při pohledu na jeho zbraně děkuji Dianě, že mi ho položila tam, kde je. Zkouším s ním pohnout, ale jediné co jsem rozvlnil je pírko. Telefonem tedy budím nadšeného hospodáře, který mi následující hodinu a půl pomáhá s transportem z půlky pole a nakonec, jelikož se nám nevejde do mrazáku, i se stažením a porcováním. Po jedné hodině ranní tedy konečně mířím k domovu. Pepo ještě jednou velké díky a Lovu zdar.