Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Tohoto srnce se mi podařilo ulovit v sobotu 21. července v 7 hodin ráno a byl to lov dramatický. Vše začalo den předtím, kdy jsem si šel sednout na posed na rozhraní pšenice a řepky, kde klasicky úřadovala černá zvěř v míře pro ni přiměřené, pro zemědělce neúnosné a pro myslivce nepříjemné. Otázkou zůstává nakolik je vhodné nasít pšenici hned na řepku, ale už se stalo, a tak jsem se shodou okolností plížil pšenicí k dané lavici, abych zde zasedl a v tom z předtím mrtvého pole vyskočila srna a za ní srnec, ale ne ledajaký. Postavou se nezdál nijak mohutný, ovšem na hlavě měl něco, co ihned zaujalo mou pozornost. Letos jsem zatím srnce neulovil a neměl jsem ani žádného obeznaného, ovšem to se po zpozorování tohoto vzácného zjevu rychle změnilo, neboť přede mnou stál srnec, kterého jsem hned prohlásil za svůj letošní cíl. Se srnou na nic nečekali a za srncova zlostného bekání zmizeli kvapíkem za horizontem. No nic, byl jsem rád, že mám koncem července konečně obeznaného srnce a v hlavě jsem už vymýšlel, jak na něj. Zasedl jsem na onu lavici a chvilku seděl. Nebylo žádné teplo, ale ani zima ani moc nefoukalo, jen občas zamžilo, ale to mi nevadilo, a tak jsem si usmyslel, že bude nejlepší vydržet až do rána. Srnec na tomto poli evidentně říjí, ráno by se mohl opět ukázat. Celou noc to kolem žilo nezřízeným prasečím žírem, černá havěť opět užrala zemědělcům část úrody, aniž by se něco na dostřel přiblížilo, protože můj věrný podrazák vítr zafouknul údaje o mé přítomnosti vždy tam, kde se černá snažila proniknout z řepky na pšenici. Sezení bylo nepohodlné o usnutí nemohla být řeč. Tak jsem se protrpěl až do svítání a pomalu začal vyhlížet mého srnce, leč na poli pohyb žádný. Seděl jsem po probdělé noci a musel vypadat asi jako čerstvě vyoraná myš, nebo spíš jako vykopnutý krtek. Konečně kolem šesté hodiny jsem ho zahlédl v poli, to ještě pouze šel, ale vzápětí už na něco jistil a poté se rozběhl a začal po poli pilně prohánět srnu. Ta ovšem nebyla svolná, a tak byli za chvíli na míle vzdáleni, srna ho samozřejmě vedla úplně opačným směrem. Měl jsem za to, že zůstali tak dvě stě metrů pode mnou v poli, proto jsem slezl z posedu a pomaličku, co krok to prd, jsem se plazil polem do míst, kde jsem předpokládal jejich výskyt. Na lavici jsem nechal nepotřebné věci ovšem i jednu celkem podstatnou a to byl dalekohled a tak jsem zanedlouho mžoural svým rozespalým zrakem k lesu na nějaký světlejší bod. Hodil jsem flintu na piršštok a tím bodem byla hlava srny, vedle které se zanedlouho objevila i hlava mého srnce. Tak to je o ničem, srnec u lesa, já uprostřed pole. Nadejití by trvalo do poledne. Srnec tam měl ještě jednu milenku, kterou také hned zkontroloval, ale nebyla k tomu, tak se vrátil k první, ta mu zřejmě voněla víc. Společně zmizeli za horizontem. A já neudělal nic lepšího, než že jsem to vzal přímo k lesu. Šel jsem houpákem, takže zvěř mě nemohla vidět. V momentě, kdy jsem začal opět stoupat a postupně se mi otevíral rozhled k lesu, jsem nalevo spatřil odskakující kus srnčí. Samozřejmě opět mě zradil vítr, který šel přímo na zvěř. Srnec se srnou jsou tedy v lese, to je konec. Ale přeci ne, je tu ještě možnost zkusit šoulačku po lesní cestě, mohli by být na některé z pasek, když je po dešti tak pěkné ráno. A tak jsem se s patřičným nadejitím ocitl na lesní cestě nedaleko paseky, kde jsem srnce se srnou předpokládal. Na cestě jsem si v mé výstroji nepřipadal moc patřičně. Jak se mi bude šoulat v těch broďákách-prsačkách nevím. Pro vysvětlenou, protože večer pršelo a pšenice byla nacucaná jak hadr na nádobí, vzal jsem si broďáky, poněvadž vykoupaný bych na posedu dlouho nevydržel a kožené gatě zatím nevlastním. Zkusil jsem pár kroků a kupodivu se mi podařila tichá panteří chůze. Plazil jsem se jak slimák a kde to šlo, jsem zarazil, pozoroval okolní dění a naslouchal. Dostal jsem se pod kopeček, ze kterého bude následně vidět do paseky. Pomalu stoupám a těsně pod vrcholem jsem si všiml rezavé skvrny na druhé pasece, která byla od té pode mnou oddělena žlíbkem, do kterého jsem neviděl. Ze žlíbku vyrůstalo pár smrků, které bránily v rozhledu na celou druhou paseku, ale místy vidět bylo a právě jednou ze skulin mezi větvemi jsem spatřil mého srnce. Střílet se nadalo, bylo to přes větve, a tak jsem po chvilce usoudil, že by bylo možná dobré jít trochu zpátky až na spodní okraj cesty, tam bych mohl srnce dostat do skuliny, do které by se už dalo střílet. Tak jsem udělal a povedlo se. V tu ránu jsem měl kulobrok na holi a měřil srnce v puškohledu. Teď jsem si teprve pořádně všiml, co to na té hlavě má za nádheru a o to víc jsem znervózněl. Zamířil jsem a bác, rána se rozléhala údolím a srnce stál a jistil, co že to bylo za lomoz, že by opět bouřka? No parádně jsem ho chybil a nadával si do mužských přirození, jak jsem to zdělal, ale přitom jsem neztratil hlavu, neboť srnec pouze pár kroků popošel, čímž opět zmizel v záštitě smrku, ale tam se zastavil a jistil. To už jsem pomalu lámal flintu a opět ji nabil. Zbraň byla v pohotovostním režimu, ovšem srnec schován. Chudák nevěděl, co má dělat, zda odskočit a kam, jestli jít za srnou, a tak jeho pohyb připomínal tanec. Nakonec nenásledoval srnu, která táhla ode mě, ale rozhodl se jít přímo na mě, ovšem když se mi ukázal v průrvě mezi větvemi byl naostro, a to jsem samo nestřílel. Srnec udělal pár rychlých kroků a zmizel v úžlabince, kam jsem neviděl. Postoupil jsem několik metrů dopředu, abych měl lepší výhled, kdyby chtěl přesadit přes cestu a jít k poli, tam jsem také nasměroval zbraň a čekal. Vteřiny byly nekonečné, nikde se nic nedělo, srnec se na cestě neobjevoval. V tom mě něco upozornilo, abych se podíval pod sebe na paseku. Tam byla také možnost, že potáhne. Stál tam jako vytesaný na nějakých 30 kroků a jistil přímo na mě. Bylo mi jasné, že jsem prohrál, nemohl jsem se hnout, srnec jistil přímo na mě… Ovšem místo toho, aby odskočil, postupoval kvapnými kroky dál ve své trase. Tím mi dal zlomek času na to, abych udělal bleskurychlé vpravó bok a současně se zaražením srnce, kterému se rychlý pohyb nezdál, jsem ho umístil do puškohledu a lesem podruhé za krátkou dobu zahřmělo. Srnec se v prudkém svahu svalil na záda a kopal běhy, takže mě přepadlo podezření na obrnnou ránu, takže jsem byl za pár vteřin u něj, ale to jsem již viděl dobrou komorovou ránu, takže jsem jej nechal v klidu zhasnout, poté mu vzdal všechny pocty, zasedl vedle něj a vychutnával chvíle nečekaného loveckého štěstí. K autu jsem to v tu chvíli měl téměř dva kilometry, ale vzácný úlovek jsem, ač vyčerpán, táhl zvesela. LOVU ZDAR !