Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Tak včera zase na čuníky a kam jinam, než zase do Čuheláku. Dokonce se odehrál i podobný scénář jako minule. K poli to stíhám až o půl osmé. I když cestou ještě prší, těsně nad vzdáleným horizontem už vyplouvá trochu ukousnutý ale stále velice intenzivní, žlutý kotouč. Zadní část pole je už po příjezdu nasvícena, a tak postupuji okrajem biopásu. Sto metrů od auta mě však zastavuje hlasité odfouknutí. Prase je někde v travině za biopásem a zřejmě mě slyšelo, neboť vítr mám dobrý. Chvíli postávám a poslouchám, zda není úplně zrazené. Žádný lomoz ani prasknutí, a tak s projíždějícím autem na silnici za travinou couvám zpět k vozu. S hlukem dalšího auta vyzvedávám trojnožku a pomalinku postupuji zpět na místo činu. Zakleknutý tu čekám asi pět minut, když se na třiceti metrech pod keři jívy vynoří hlava samotného lončáka. Stojí naostro a nedůvěřivě si prohlíží můj tmavý obrys na holém strništi. V tu chvíli však od Zádolky přijíždí vůz a zastavuje vedle mého. Divočák s tečkou mezi slechy zacouvává do krytu a já pochoduji zpět k autu a v hlavě skládám tu nejvýstižnější nadávku. Z auta se však vymotávají tři kusy omladiny a za hluku dunících dveřních repráků se u stromů venčí. Z povzdáli kontroluji bezpečnost svého vozu a jakmile odgumují, jdu šikmo přes pole osvětlenou částí přímo ke kazatelně. Zasedám, částečně zakrývám díru v nasvětlené straně a balím se do vaku. Po půl hoďce se v zakrytém okýnku vynořuje onen lončák a míří na otevřenou plochu před kazatelnu. Měním optiku a vedu ho s tečkou na pleci. Zježený hřbet naznačuje, že není úplně v klidu. „Tak přeci zastav“, sykám. Prase však ve stejném okamžiku dostává můj vítr a startuje jak sprinter z bloku. „Některý dny to prostě nezlomíš“. Noc je však mladá a tak zklidňuji tep, chuchlám se do vaku, a připravuji na dlouhou stříbrnou sobotní noc. Během té se postupně objevuje osm kusů srnčího a z protější stěny je na hodinu doplňuje laň s kolouchem. Už to pomalu začíná vypadat, že nám tu zůstanou jak noví osadníci. Po jedenácté hodině se v rohu u hnoje ozve hlasitější zalámání a na plac vstupuje opravdu veliká černá koule. Odhadem dvojnásobek toho lončáka. Sebejistě a pomalu se paství na holé ploše po lnu skoro čtvrt hodiny, než se mi ztratí za hnojem. Srdce se mi ještě nevrátilo do normálu a z druhé strany za mnou slyším v travině typické blížící se stakato. Rovnou pomalu sahám po flintě, a když vidím zrzku proklusat biopásem přes boční okénko sklápím ji rovnou do dveří. Kmotřička zastavuje na deseti metrech a sklání hlavu k mým příchozím stopám. To už má ale na svých stříbrných bedrech pověšenu červenou značku a nocí zahřmí výstřel. Na tuto vzdálenost a velikost cíle je Sako tohoto průměru samozřejmě moc, a tak to liškou smýkne a přetočí ji na záda. S částečným vývrhem překlápí oháňku a ihned zhasíná. Diano díky a Lovu zdar. Mám z ní velkou radost, i když původně jsem chtěl s nimi začít úřadovat až od listopadu.