Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Je to už skoro rok co mi můj přítel Vítek domluvil výměnu jelena siky za daňka…. A tak když nastala dančí říje, vyrazili jsme společně na Moravu. Všude samé vinice, ale pak se před námi otevřela krásná údolí s parkovými lesy – nádhera, tohle jsem nečekala. Proběhlo rychlé seznámení a hned se vyrazilo na lov… z několika míst se ozývalo rochání … můj lovecký průvodce Pavel mně brzo dovedl asi na 80m od daňka, ale mně se nedařilo zamířit a tak jsem nelovila. Druhý den ráno se scénář opakoval. Vyrazili jsme za svítání i Vítkem ve třech, ... a když už to bylo k rochajícímu daňkovi jen kousek, nechali jsme Vítka v dolíčku a sami se potichoučku kradli na kopec. Podařilo se nám nepozorovaně dostat téměř doprostřed říjiště. Nevěděla jsem kam dřív koukat, daňci byli všude kolem. Ach jo, co Vám budu povídat… já zase nic. Chtělo to jistou ránu a o té jsem nebyla přesvědčená a tak jsem opět nevystřelila… i když příležitostí bylo určitě několik. Teď už jsem ale viděla , že můj doprovod je dost nervózní a mně se chtělo plakat…. No co, zkusíme to odpoledne… to už ale měl přijet další host… a tak jsme s Vítkem dostali do ruky mapu s vyznačeným úsekem kde se můžeme pohybovat a vyrazili na lov sami. Za ty dvě předchozí vycházky jsem se od loveckého doprovodu naučila jak se k dančí zvěři nejlépe dostat a na co si dávat pozor. V dálce rochal daněk, ale jak se k němu dostat, když nevíte jak to tam vypadá. A tak jsme prohlédli mapu, zjistili vítr a vyrazili do neznámého terénu. Nakonec jsme za ním šli téměř čtyři hodiny. Listím tak aby nepraskla ani větvička, vysokým lesem kousek po kousku tak aby si žádná daněla nevšimla našeho pohybu. Přítel se vždycky odložil někde jako když odkládáte psa a čekal. Nikdy v životě jsem ho neviděla tak opatrného a tak potichu našlapovat jako teď. Asi se bál aby mi to nepokazil… to bych mu dala. Daněk nám ale zašel do akátového náletu a já myslela, že je to konec. Po dlouhém otálení jsem se nechala přemluvit, není co ztratit… a tak jsme se vydali za ním. Krok za krůčkem po vyšlapaných chodnících, opravdu jen co noha nohu mine, skrz houští a přes popadané klacky…. Už jsme byli tak blízko, ale nebylo stále nic vidět. Stojíme v takovém prosvětleném místě mezi maliním, když najednou z lupení akátů vyčouhnou lopaty… tak blízko asi 30m před námi, v levo daněla a tamhle další ( tak na 20m)…. To byl snad zázrak že si nás nevšimli. Jen se nenápadně sehnu pro kus klacku abych měla oporu a čekám. Stáli jsme tam bez hnutí přes půl hodiny a nic se nedělo. Vítek už nevěřil, že v těch akátech vůbec je, rochání totiž ustalo a byl klid. A pak konečně vyšel k mému štěstí do jediného asi 3 m širokého volného místa kam se dalo vystřelit… Daněk po ráně na komoru zhasl asi po 30ti metrech od nástřelu a já měla takovou radost. Ještě nikdy jsem nezažila takovýto lov a adrenalin. Nádhera. A taky mě nikdy tak nebolely nohy jako teď. Hrozně moc bych chtěla poděkovat Vítkovi a kamarádu Markovi, že mi umožnili tohle zažít. Největší dík ale patří Pavlovi za projevenou důvěru. A pevně doufám, že se zase na oplátku bude dařit mému hostu až přijede k nám na jelena siku. Děkuji