Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Letošní liščí sezóna je pro mne v mnohém zvláštní. Na jednu stranu parádní sněhové podmínky na obeznávání a pro nás, co se stále spoléháme na své oči i výborná noční viditelnost, na stranu druhou se liškám u nás na otevřené plochy letos opravdu moc nechce. Kaňkování je v plném proudu a poslední týden slyším skolení pokaždé, když zasednu. Popravdě ale, už aby bylo po něm. Je sice fajn že se kmotry objevují nenadále a prakticky kdekoliv, ale mě v tom prostě schází systém a nemožnost tolik oblíbeného plánování s využitím vábniček s hlasy kořisti. Ta správná doba nastane, předpokládám tak do dvou týdnů, tedy pokud nám k tomu vydrží ten tolik potřebný sníh. Vrátím se však nejprve k neděli, kdy jsem dostal výborný tip od Soni. Šli s Kubou a psem zakrmit a při zpáteční cestě Mokrým dolem našli část cesty úplně „zdupanou“ od lišek. Bral jsem to sice s rezervou, za což se ji musím zpětně omluvit, ale jelikož se v houštině nad touto cestou nachází stará umělá nora, k večeru jsem přeci jen zasedl pod smrček v ohybu cesty. Před devátou se celým mokrým dolem rozezní hlasité opakující „vau, vau, vauuu“ Zdá se jako by se zvuk postupně odvracel a tak už značně zkřivenej vytahuji z kapsy Fox headku a tiše za ním krátce vrčím. Během chvilky se na konci cesty objevuje černá tečka, postupně nabývající velikost a dostávájící tvar. Jde stále na ostro a zhruba v osmdesáti metrech se mírně vytáčí vpravo a zastavuje. Pozoruje houštinou ve svahu, noru na jejím vrcholu dnes zřejmě ještě neprolezl. Cesta uprostřed houštin při zataženém nebi, poskytuje jen nepatrně světla a lišák stojící hodně šikmo minimum vitální zóny. V poslední sekundě než zmizí pod stromy, dorazí signál z pod ušanky k ukazováku a lesním tichem štěkne remington. Zrzka mizí v příkopu, a jakmile mi dozní v uších, je naprosté ticho. „Dobrý Hruška“ plácám se v duchu po ramenou a přebíjím. Připínám řemen, balím svršky a protahuji ztuhlé tělo, když se v kopci za mými zády náhle ozve vzteklé „Haur“. Štěkání opakuje zrazený a naštvaný lišák do zblbnutí. Po třech minutách se konečně uklidní a už s klasickým skolením se vydává přes silnici hledat partnerku. No potěš, na nástřelu jen stopy úleku a kuželem baterky nasvícené místo výstřelu překrývají jinak neviditelné tenké olšové větvičky. Cestou dom naštvaně nadávám na smůlu, na tu blbou .222ku, která by taky nemusela být taková citlivka a samozřejmě hlavně na sebe. Jelikož je většina polí u nás bez sněhu, tak beru v pondělí odpoledne při venčení psa do kapsy taky pár granulí a vyrážím za barák. Je tam takové stinné údolí s protisvahem, lemované zahrádkami. Cid šlape vzorně, neustále kontrolujíc mou kapsu do doby, než mu jeho oblíbenou motivaci roztrousím po celé louce. Jsou na ni totiž jasně patrné starší i novější čárovací podpisy nočních návštěvníků. Měl jsem zde už několikrát v předchozích letech poměrně štěstí a tak v šest zasedám pod smrček u plotu, s výhledem na stoupající protilehlou louku, řídce posetou břízkami. I přes to se po půl hodině jak duch zjevuje prostřed liška a začíná počítat Cidovi granule. Je to přes 150 metrů a jelikož je na vrcholu louky často obývaná maringotka, vyčkávám. Po pěti minutách už je liška v břízkách, když se z dálky začínají blížit lidské hlasy. Liška si sedá a z krytu pozoruje, jak na lesní cestu nad údolím přichází čelovkáři se dvěma psi. Míří ke studánce a jsou natolik hluční, že to kmotra nevydrží a čáruje pryč. Po dvou hodinách se zjevuje znovu na louce ale výše až pod lesem. Pro změnu se kousek za mými zády rozsvěcí chatka a po cestě se pomalu začne hrnout rozjařená rodinná párty. Rychle tedy balím a cestou pomalu, ale již optimisticky plánuji zítřek. Druhý den se pes už ani nediví stejné cestě ani granulím mizejícím z mé kapsy o něco níže pod břízkami. V šest znova rozkládám stoličku a trojnožku pod smrček a trochu s obavami poslouchám nedaleko bobující omladinu. Dnes je tu snad ještě větší provoz. Čelovkáře v protějším lese střídá rolba z nedalekého Pekláku. V sedm se pak pode mnou hrabe do kopce teréňák, vezoucího majitele horní maringotky. Objevují se také dva ušáci, kteří loukou krouží v začínajícím honcování. Až v devět se konečně ozývá z houštiny po levé straně zaskolení a po chvíli už vidím i jeho majitele. Objevuje se však na spodku, nedaleko mých stop. Naštěstí jde na jisto a míří hranou svahu k břízkám. Dalších pár minut si oba rovnáme pozice a ve čtvrt na deset se s táhlou ozvěnou přes údolí vydává na svoji sto metrovou pouť 3,5 gramová kulička. Náraz liška značí klesnutím do sněhu bez dalšího odkazování a já se konečně nadechuji. Výstřel zároveň roztrhl sněhovou peřinu a v nejbližším stavení se rozštěkal pes. Balím tedy proviant a přicházím k mladému, vykrmenému lišákovi s už značně odřeným kožichem. Vypadá to, že po sobě, i přes svůj krátký život, nějaký nový jinde stihl zanechat. Cestou domů mě doprovází jeho šílené aroma a docela se už teď škodolibě těším, až ho předám kamarádovu Notovi na cvičení. Tak tedy s ujištěním, že pod svícnem bývá opravdu nejtemněji, děkuji Dianě za přízeň a přeji Lovu zdar všem, kdo to máte podobně.