Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Na začátku minulého týdne mi volal kamarád, který obeznal srnce se zajímavou trofejí. Po několika neúspěšných čekaných, kdy se mi nepodařilo srnce bezpečně obeznat, protože vycházel na posekané řepkové pole již na samou tmu, usedám opět na stoličku v remízku uprostřed pole. Přede mnou posekané a čerstvě zdiskované pole, na levé straně druhý ostrůvek zeleně a krásný večer nad hlavou. Obeznávám mladého nadějného šesteráka, dva kusy holé a čas příjemně ubíhá. Pak ale registruji také pohyb v rohu pole vzdáleném zhruba 200 metrů, světla je stále dost a já obeznávám mého srnce, vytočená výsada, mne nenechá na pochybách, bohužel srnec jde při okraji pole, u stromů, které ho lemují a zachází za horizont. Pokud půjde dál stejným směrem, obejde mne z boku a k ráně se nedostanu. Rozhoduji se vzít hůl a dojít k druhému ostrůvku, střílel bych pak do sto metrů s dobrým větrem. Opatrně se zvedám a pomalu v předklonu přecházím volnou plochu, když jsem v polovině vzdálenosti mezi ostrůvky, podívám se k místu, kde srnce čekám a stuhnu – je tam, byl rychlejší, než já. Stojí a jistí směrem ke mně, to je konec napadá mne, opatrně poklekám a vyčkávám. Srnec, ale udělá něco, co naprosto nečekám, není si jistý, co to stojí mezi ostrůvky a vyráží směrem ke mně, nejspíš zkontrolovat, zda se nejedná o potencionálního soka. Já už mám jen čas položit hůl na zem a opřít flintu o koleno, srnec dobíhá na 100, možná 120 metrů přede mne a jistí, snažím se opanovat loveckou horečku a ustálit kříž na komoře srnce, který ale stále stojí příliš na ostro. Pak se ale pomalu točí zpět a ukazuje mi komoru, ještě jednou zastaví a jistí směrem ke mně - tuším, že to je moje jediná šance, natahuji napínáček a mačkám spoušť - večerem se nese ozvěna výstřelu. Jasně slyším úhoz kule, srnec značí výskokem komoru a vyráží vpřed, po deseti krocích však začíná zpomalovat a opisovat v běhu půlkruh, já již vím, že jsou to jeho poslední kroky. Padá a odkazuje. Zůstává, do dvaceti, možná pětadvaceti metrů od nástřelu a já stále klečím a nechci uvěřit tomu, co se právě stalo. Po chvilce se již zvedám a jdu vzdát poslední poctu dobrému srnci, za kterého děkuji našim patronům a také kamarádu Liborovi, který mi po pár minutách také k srnci gratuluje, seděl nedaleko a ránu dobře slyšel. Lovu zdar!