Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Podzimní sychravé počasí se včera konečně na chvíli umoudřilo. Dokonce vykouklo sluníčko a po hotových pracovních úkolech mi tentokrát odpadla i domácí odpolední pedagogická hodinka, a tak po delší době opět vyrážím omrknout pole. Balím rychle železo a oblékám teplejší svršky a dřív než se omladina rozpomene s nějakým zapomenutým úkolem, ženu naši malou Súzu směr les. Vybírám si okraj velkého pole, sousedícího s vlakovým překladištěm Metranzu. Zůstala zde ve dvou pruzích stát silážní kukuřice. Přestože je již skoro suchá, stojí v řadě kaluží a zřejmě se do ní kombajny dostanou nejdříve až se zámrazem. To samozřejmě vyhovuje srnčímu. Je sice už vesměs všechno v šedých zimních overalech, ale v těchto místech se zdržuje velké množství srn se srnčaty, na jejichž zdravotní stav se chci zaměřit. V kukuřice je bohužel vidět i dost míst od návštěv černé, a tak na opěrku starého posedu ve stěně lesa dnes pokládám kraťoučkou 527mu s včelkami ze samopalu. Po půl hodince vytahuje první srnče, vzápětí následováno svým sourozencem. Bláznivě obě lítají po jetelovém biopásu jak se střečkem v zadku, dokud se v okraji kukuřice neobjeví srna, které je pronto dává do latě. Postupně v různých vzdálenostech vytáhne celkem 11 kusů srnčího. Krom jednoho letošního srnečka, všechno zvěř holá, řádně přebarvená a ani velikostně si nikdo neriskne vybočit z řady. Ve čtvrt na sedm, když už se začíná šeřit, se mi za zády rozdrnká kos. Přidávají se k němu postupně i všichni ostatní drobnopěvci v dosahu. Dnes opravdu nemají naladěno a jen výstražně v celé stěně lesa hlásí nějakého nechtěného souseda. Zvuky se ozývají současně z více míst, tak předpokládám krahujce pátrajícího po večerním sendviči. O půl sedmé však všechno utichá a srnčí na tmavém jeteli už není pomalu vidět. Rozmrzele balím kameru do batohu a před slezením ještě naposledy Stainerem projedu okraj kukuřice pro případ nedočkavého čuníka. Nic. Zadělávám tedy krytky a zvedám se, když za sebou zaslechnu tiché, nepatrné, ale pravidelné šustící stakato. Stojím nehybně a mračím se na nástroj ležící na opěrce mimo můj dosah. Pod sebou, ani ne dva metry od žebříku skrz větve vidím, jak se z trávy vysunuje dlouhý zrzavý kožíšek. Je dost velký, ale zřejmě mladý a bez zkušeností. Na mých stopách sice zarazí, ale zrychlí jen nepatrně a vybíhá přímo přede mě. Nespouštím ho z očí, automaticky co nejrychleji potichu sedám a pod opěrkou zakládám kulovnici do ramene. Trvá mi to přesně 20 liščích metrů, než se ozve mezi rty tiché cucnutí. Kmotra zastaví předpisově naširoko s hlavou otočenou vzhůru, rána však třeskne dřív, než pochopí svou chybu. Předimenzovaná Hornáda s ní smýkne do jetele, kde zůstává v ohni. Jen pár posledními záškubů oháňkou, jako rozloučení s rodným revírem. Radost z úspěšného zásahu je rychle vystřídána rozpačitým smutkem nad osudem mladé lišky. Asi už stárnu. Nějak nepomáhá ani rozumové zdůvodnění, že posledních pár čekaných vídávám lišky dost často, a to i když u nás ještě spousty polí stojí. Zaberu tedy v myšlenkách ještě víc a až jarní vzpomínka na tři páry křepelek z těchto míst, mě dovolí vysoukat se ze stařičkého posedu, pokleknout u mladého lišáka a poděkovat Dianě za dnešní Lovu zdar.