Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Tak je to tu po roce zase zpět. Každoroční kukuřičné martýrium začalo minulý pátek a samozřejmě oproti loňsku se rozšířilo o dalších pár polí. Instalace pachových a zvukových ohradníků zabrala dva dny a jejich účinnost vydržela dvě noci, než jsme přešli na staré dobré olovo. Je zajímavé pozorovat jak tlupy, které se zprvu objevovaly až po půlnoci, změnily denní zálehy a vyráží už za světla. To byl i včerejší případ. Poslední tři dny jsem působil většinou jako statista, kdy jsme hlídky zdvojovali a následně pak pomáhal kolegům s transporty. Včera mě rodinné povinnosti uvolnili poměrně pozdě a tak jsem to jel víceméně jen omrknout, aby nezůstalo některé z polí bez dozoru. U posledního dvoupole u kolejí nevidím žádný vůz a tak zajíždím oklikou ke hrázi a mám namířeno na vysoký posed na konci vodoteče. Ta rozděluje obě kukuřičná pole a její kryt čuníci rádi využívají. Před devátou pomalu přicházím k žebříku a obhlížím ostatní posedy, když si pod ním všimnu dvou divočáků, jak přerývají zasetý jílek. Zaklekám, současně s napínáčkem však spouští za mými zády naštvané srnčí. Než se stihnu zorientovat, čuníci zatahují pod olše do rákosu. Usedám tedy na posed. Pod elektrovodem obeznávám teréňák a na prostřední kazatelně se domlouvám baterkou s kolegou. Srnčí s nadávkami vydrží ještě čtvrt hodiny, lupání z rákosu mě však udržuje v pohotovosti. Přesto, že se dost točí vítr, po hodině prasata vytahují na stejném místě, kde zašli. Je vybráno a viditelnost nic moc. Steiner přesto dobře ukazuje tři stejně velké kusy, které se rychle přesouvají před žebřík. Jedno se zdá přeci jen menší či světlejší a tak si ho beru do kříže. Ve stejnou chvíli však divočák nejvíce vpředu odfukuje a všichni se dávají do pohybu. Stoupám si a táhnu s vybraným kusem. Ten však zabíhá k vodě pod žebřík. Sikám a na velmi blízko střílím. Moc dobře si uvědomuji, že stojím zkroucený a kulobrok nemám řádně v rameni, přesto mě prudká facka puškohledu překvapeně posadí. Všechna tři prasata zabíhají do krytu a já se s mžitky před očima držím za nos a ruce mi začínají vlhnout a lepkat. Po deseti minutách zmizeli mžitky a na nástřelu a ve stopě nacházím většinu jater. Silně pobarvená stopa ovšem vede houštinou přes dvě kaliště a v nejhustším křoví slyším ještě pohyb. Jelikož si vůbec nejsem jist velikostí, opatrně vycouvávám a volám kolegovi s prosbou o asistenci. Po čtvrt hodině tedy nebojácně vyrážíme po stopě rovnoměrně pobarvené ode mne i od selete s tím, že přeci jen na počtu záleží. Po padesáti metrech od místa kam jsem dorazil já, nacházíme ležet ani ne dvacetikilovou bachyňku, nad níž se oba neudržíme a současně vyprskneme smíchy. Potěšilo mě, že po hodně dlouhé době mohu od někoho přijmout úlomky a Lovu zdar. Sele, kterému Norma Vulkán v ráži 7x65R na zadní komoře částečně provedl vývrh, už vytahuji sám. Loučím se tedy s kolegou a dokončuji všechnu červenou práci. Naposledy značkuji pole a uháním k domovu. Doufejme, že se vlhké počasí ještě chvíli udrží a kukuřice v příštím týdnu konečně vyhodí první lístky. Diano, děkuji ti za tento polibek se šťastným koncem a ano vím a chvíli si teď budu při pohledu do zrcadla připomínat, flintu do ramene!