Myslivost, lovectví, myslivecká videa, lovecká videa, myslivecké fotky, lovecké fotky

Po sobotní 5-ti hodinové čekané, během níž jsem neviděl ani chlup, mi včera dalo velkou práci se vůbec přemluvit, abych vyrazil. Nakonec mě onen spolehlivý šestý smysl nacpal z večera do auta a mrtvá ručička palivoměru rozhodla, že dnešní čekaná bude co nejblíže domovu. Vybírám si oblast zahrádek hned za městem a oproti předpokladům a především díky hlubokým promrzlým kolejím, odstavuji auto hned u hlavní silnice. Za hlasitého křupání doprovázeného štěkáním psa z jedné ze zahrádek, se po půl kilometru dostávám pod svah za posledními chatkami, který oddělen cestou navazuje na rozlehlé pole klesající k městu. Usedám do příkopu pod cestou, zády opřen o širokou jívu a s výhledem na pás trnek vybíhající z lesa nade mnou, z kterého jsem letos při obnovách několikrát obeznal liščí spád. Z příkopu mi kouká jen vrchní část těla a tak podkládám stoličku a zvedám trojnožku abych dostal hlaveň nad hranu cesty, přestože puškohled už tam je. Jiný příhodný kryt však v těchto místech není. V takto našponované poloze to dnes na dlouhou čekanou asi nebude, pomyslím si. Po chvíli se konečně psisko nade mnou unaví a tak zkouším vřeštidlo. Nastalé ticho je však po půl hodině přerušeno zvukem z pole pode mnou, po kterém se mi zježí všechny chlupy na těle a který neumím nikam zařadit. Jde o rychlou sérii ječivě-vřeštivých zvuků, dušených chrčením, takový odkazující zajíc řízlý kunou, sovou či kánětem..... Zprvu mě napadlo, že nějaký kolega v zeleném neúspěšně ladí vřeštidlo, ale zvuk z levé strany se rychle přibližuje. Natáčím se a malinko povytahuji, když skrze větve vidím, jak se přes cestu přehoupl podlouhlý stín a rychle se zmenšuje na svahu k lesu. Nestíhám se s ním srovnat v puškohledu a tak spouštím dost hlasitý trylek turbomyškovačky, kterou mám celou dobu v puse. Současně s tím však liška vydává svůj pronikavý křik přehlušující ten můj. Je už skoro u trnek a tak se naposledy prudce opřu do vábničky. Zaráží se a já konečně ustaluji tečku puškohledu na plecích. Štěknutím remingtonu sráží na 80 m lišku k zemi a já vydechuji a rychle přebíjím....Žádné odkazování. Příjemný pocit úlevy procházející tělem je však přerušen zaslokením v lese nade mnou. Typické dvojštěky hledajícího lišáka se chvílemi přibližují po hřebeni, pak však začínají slábnout. Znovu tedy vytahuji vřeštidlo a vydávám kratší intenzívní sérii. Po 3 minutách zpozoruji nepatrný pohyb za chatkou vpravo. Pomalu sjíždím puškohledem louku pod ní. Až při pohybu zpět si všimnu pod jabloní sedící nehybné bílé siluety. Umisťuji bod uprostřed hrudi a lehce přitahuji napínáček. V záblesku vidím jak se lišák kácí a pomalu popojíždí po zmrzlém svahu. Přebíjím poslední patronu a s nastupujícím třesem lovecké horečky si v hlavě pomalu probírám a vychutnávám právě prožité okamžiky a v duchu děkuji všem mysliveckým patronům, kteří při mně dnes stáli. Později přicházím nejprve k mladému lišákovi u které jsem si vcelku jist. Překvapení mě však čeká u první lišky, která se tak zvláštně ozývala. Jde o menší pěkně zbarvenou lišku, pevně zakousnutou do velkého zbytku zajíce, s kterým se nehodlala nerozloučit ani v poslední chvíli. Usedám vedle těchto krásných šelem na louku, zasněně pozoruji žlutý ukousnutý měsíc nad městem a s velkou pokorou dnes říkám Lovu zdar.